Tak už jsem tady s tím… Ne však s vápnem, pane Werichu – jednak ty, kdo si to čteš, nejsi žádnej Werich, jednak já nejsem žádná Škutina či co a vápno taky žádný nemám… Jsem tu s pravidelným raportem, páč máme sedmadvacátýho, tedy zase jsem o měsíc starší. A moudřejší, i když moji dvounožci o tom mají vážný pochyby.

Ani nevíte, jak dopadly oslavy toho mýho završenýho roku, viďte? Kromě ohromnejch dobrot jsem dostal i nový míčky. Jak já je miluju! Pravda, když mi je dvounožci házej, je to větší prča, ale i sám se s nima umím pořádně vyblbnout.

Ještě víc než míčky miluju koupele. Jejda, to je vám taková paráda vlízt si do vany, napít se a sledovat, jak kolem vás proplouvaj rybky, který ne a ne nechat se chytit. Páníček mě ve vaně často točí, škododlibě očekává, že žuchnu do hloubky a budu muset plavat, ale toho se nedočká, na to si dávám pořádnýho majzla. A za tu jeho škodolibost mu postupně likviduju všechny pobřežní rostliny, včetně rákosí.

Stejně tak se rád smočím i v tý velký procházkový vaně, kolem který denně chodíme. Někdy mě do ní páníčci naženou, a to když nepřenesou přes srdce, že mám hezčí ponožky, než mají oni sami.

Vedle tý velký procházkový vany (Habrovický rybník) bydlí jeden velkej – tedy o n není ani tak velkej, jako spíš tlustej – černej německej ovčák. Nevím proč, ale nemá mě rád. A přitom vždycky radostně proběhnu kolem jejich brány a slušně pozdravím. Jemu se to nelíbí a může se z toho podělat. Jednou jsme takhle šli a vidíme toho černýho tlustoprda, jak se vyvaluje uprostřed cesty, bránu dokořán otevřenou. No chápete to? Veřejná komunikace a on si ji uzurpuje sám pro sebe. Páník si mě přivolal, dal na vodítko a šli jsme blíž. Můj dvounohej taťka zavolal na jeho taťku, kterej vůbec nevěděl, že se mu černé chlupaté dítko válí na cestě. Zavolal ho domů a zavřel bránu a chtěl se dát s mým taťkou do řeči. Tedy on tu bránu chtěl zavřít, ale nevšiml si, že ten jeho svěřenec  proklouzl ven a chtěl se do mě pustit. Já jen v klidu stál, vůbec jsem se nebál – jednak nějakej ovčák pro mě není žádný nebezpečí, jednak jsem měl vedle sebe taťku, kterej by mě ochránil, no ne? Už už po mně chtěl skočit, ale dřív skočil jeho páník po něm a nasadil mu kravatu. Tedy ne že by ho zdobil módním doplňkem, to ani náhodou, to se tak říká takovýmu chvatu, víte? Asi tak týden nato si takhle tudy opět vykračujeme, když vtom mě páník volá k sobě. Nechápal jsem proč, ale šel jsem. Taťka mě cvaknul na vodítko a najednou vidím, jak se na cestě válí zase tenhle černej germán. Zmerčil nás a šel k nám – asi nás chtěl patřičně přivítat, jen ten chleba se solí zapomněl, trumbera. Holt v Německu se asi vítá jinak. Když byl od nás už asi jen dvacet metrů, taťka zjistil, že uvítání by nemělo tu patřičnou úroveň, což ho nakrklo, takže namísto srdceryvný vítačky zvedl ruku, ukázal na Němčoura prstem a zařval, až jsem se i já lekl: „Domů!“. A ovčák stáhl ocas mezi nohy, otočil se a opravdu šel domů.
Předevčírem jsme pak zažili něco podobnýho. Vykračujeme si takhle já s páníkem, já mám páníka na vodítku, aby se mi někam nezatoulal, když proti nám jde pán – taky s ovčákem. A taky s cizincem. Jenomže ne s německým, ale belgickým. Tervueren – určitě ho znáte, takovej vlasatej… A kus dál za pánem ještě paní, ta další dva belgičáky na vodítku. Taťka se s pánem pozdravil, já s belgičákem jsme na sebe lehce zavrčeli (odjakživa se nějak nemáme v oblibě) a pokračovali jsme chůzi. Když jsme došli k paní s dalšími dvěma psy, dvounožci se pozdravili a chtěli jsme pokračovat v chůzi, když vtom se pánovi pes vyvlíknul z obojku a letěl na nás. Asi mě chtěl pozdravit zblízka či co. Já v klidu jen stál, sledoval, co se bude dít – když byl belgičák asi tak tři metry od nás, taťka zase zvedl ruku, zařval tak, jak to umí snad jen on: „Fuj!“. To pes nečekal. Přikrčil se, odhalil zoubky, vrčel a štěkal, tak taťka celou proceduru ještě dvakrát zopakoval, dokud dotěrovi nedošlo, že nasrat mýho taťku by bylo asi jeho životu nebezpečný, a tak se otočil a šel si postěžovat svýmu taťkovi, kterej mu dal co proto.

Taky máte u vás takový vedro? U nás je hrozný. Proto jsme začali na dlouhý procházky raději chodit ráno, odpoledne bychom padli. V noci je naštěstí příjemně, ale každý ráno, mezi čtvrtou a pátou, stejně vzburcuju dvounožce, ať mi jdou otevřít, že chci domů, do postýlky. Nechápou proč a já jim to ani říkat nebudu, ale vám to prozradím: V katalpách před boudou (rozuměj dům) se nám uhnízdily mraky vrabců, kteří zrána dělají takovej kravál, že před nima musím zdrhnout. To se vážně nedá. Ale co vám to povídám, posuďte sami, je to na videu, tak si to pusťte pořádně nahlas.

Svině! Ne vy, to není na vás, tak se hned neurážejte. Máme tady plno sviní. A tím teď výjimečně nemám na mysli vyhlášený ústecký magistrát, ale opravdový divoký prasata. Asi jsem se jim zalíbil tak, že za mnou večer co večer chodí k plotu a dokonce s sebou berou minimálně desítku potomků, ať se taky pokochají pohledem na krásnýho psa.

Přidávám i nějaký fotky ze školky, kam zatím pořád ještě chodím a jak vidíte, jsem oblíbený – hlavně u kříženců opačného pohlaví.

Dneska ráno jsme na procházce narazili na desítky účastníků technoparty, kterou místní policie rozhání. To tedy nevím, proč. Mně se jedna technoparťačka zamlouvala moc. Já jí snad taky, páč, jak na konci videa říká můj taťka, kterýho tak rád zlobím, jsem pěkně vyvedenej…