„No jo, vždyť už jdu, ani tu kávu mě nenecháš dopít,“ hudruje páníček na fenku, která poté, co zlikvidovala polovinu paniččiny snídaně, tahá páníčka ven z pracovny. Tak ještě napiškotovat, obléknout pejsku a naše dvojice vyráží na pravidelné ranní setkání se „Samíky“.

Zatímco chlupáči si v pohodě hrají, jejich páníčci se baví o svých zahradách a dospějí k tomu, že „Samíci“ jdou Gizemino hájemství navštívit.
Jakmile se však všichni ocitnou uvnitř za brankou, čumina najednou začíná být velmi nepříjemná.  Samíkovi ukazuje chrup a rozhodně ne proto, že by se na něho usmívala či proto, aby mu ukázala, v jaké skvělé kondici zuby má. Dělá „krabici“, tedy krabatí čumec a varovně na Samíka vrčí. Najednou kamarád nekamarád, ze Samíka se stává vetřelec, který by měl dostat za ucho, obzvlášť když přičichne k její kosti. Ještě že byl páníček prozíravý a nechal Gizem připnutou na vodítku: sápe se po nebohém labradorovi a nebýt páníčka na konci k prasknutí napjatého vodítka, řádně by načechrala svému nejlepšímu čtyřnohému kamarádovi srst…
Samíci po chvíli návštěvu raději chvatně ukončují a za neustálých Gizeminých výpadů míří k brance. „Odsud posud,“ chrlí na Samíka rozlícená čumina. „Venku jsi kámoš, to jo, ale hrát si s mýma hračkama, očurávat moje keře či dokonce olizovat moje mňamky, to ani náhodou! Na to zapomeň! Nejsem labrador, nebudu se s tebou dělit, to si pamatuj!“

Jakmile se za kamarády zavře branka, jako mávnutím kouzelného proutku nastává zázračná proměna: Gizem se najednou tváří jako největší neviňátko, hotový oukropeček. Mistrně nahodí masku, která tak snadno umí oklamat, masku laskavého, milého psíka, kterého si chce každý pohladit…