„Hele, jaký jsem já číslo?“ zeptal jsem se tuhle mýho dvounohýho fotříka.
„No jaký, jaký. Prostě jsi číslo,“ vysvětlil mi můj dvounožec, takže mi vlastně nevysvětlil nic, jak to ostatně mívá rodičovstvo na celým světě ve zvyku.
„To jsi mi toho tedy moc neřekl,“ já na to. „Chci znát konkrétní číslo.“
Nic, jen nechápavej pohled, jakej mívá vždycky, když ho zaskočím dotazem, kterej jeho malilinkatej člověčí mozeček nezvládá pobrat.
„Ty jsi marnej, taťko. Prostě řekni konkrétní číslo: jedna, dvě, tři…“
„Jak tě to napadlo? Prostě jen číslo. To se jen tak říká uličníkům, jako jsi ty, víš, ty můj blbánku?“ odvětil fotřík, čímž se mě docela dotkl. Uličník možná, ale blbánek?!?
„Hele, nevyhýbej se odpovědi a postav se k tomu konečně jako chlap a řekni konkrétní číslo,“ já na něho už trochu podrážděně.
„Přestaň už s těma hloupejma otázkama,“ přešel do protiútoku fotřík, „nebo ti Ježíšek místo dárků naprdne!“
„To jste celí vy, dospělí dvounožci – když se chcete vyhnout odpovědi, odbydete nebožátka výhrůžkou. A já se jenom zeptal…“ Rozesmutnilo mě to tak, že jsem až slzu z tlamy uronil.
„Ale jdi. Co to máš za hloupý otázky? Přece jsem ti už jasně řekl, že se to jen tak říká, že je někdo číslo, když je to takovej rošťák a nezbeda, zrovna jako ty.“
Ani tahle odpověď mě neuspokojila.
„Jen nepovídej. Když jsme byli před chvílí venku, jasně jsem slyšel dva dvounožce, jak si povídali, že je to špatný, když je pes pětka a že to je to nejhorší, co může bejt. No tak chci vědět, jaký číslo jsem já.“
Fotřík se rozesmál.
„Jo aha. Tak to je jiná. Ty jsi ten nejlepší přítel člověka, tedy když tě mám zařadit na stupnici mezi jedničku až pětku, tak ty jsi nula.“
Tak teď jsem pro změnu nahodil nechápavej výraz já.
„A to je dobrý nebo špatný?“
„To nejlepší, ty náš blbánku.“ To mě uklidnilo natolik, že i toho blbánka jsem mu tentokrát odpustil.

A páč jsem se už se žádnejma hloupejma otázkama nevytasil, Ježíšek přišel a nadělil dárky i mně. To jste měli vidět ty užaslý pohledy dvounožců, když se pod vánočním stromkem objevila spousta dárků, já k nim přišel a naprosto neomylně jsem si vybral úplně novej míček a šel si s ním ven pohrát. No pro koho jinýho by asi byl? Dvounožcům nejde do hlavy, jak jsem mohl poznat, že zrovna ten míček je pro mě, ale oni jsou takoví jednodušší, takže je to omlouvá. Po chvíli hraní jsem se vrátil a pod stromečkem byly ještě nerozbalený dárky včetně přejetýho divočáka. „Ten je taky pro mě,“ vyhrkl jsem, popadl ho a běžel s ním zase ven a dvounožci nevycházeli z údivu nad tím, jak jsem geniální a poznám svůj dárek, i když na něm není jmenovka.

Později večer ještě panička upozornila fotříka na to, že v garáži mi nechal Ježíšek novej pelech, ale ten mi ještě do dnešního dne nepředali, nicméně já z toho nedělám vědu, páč novej pelech nebude tak voňavej, jako ten starej a nebude v něm ani jedna pracně vyrobená díra, takže mi takovou radost jako nový hračky neudělá.

No a to je asi tak všechno, co stojí v tom mým pravidelným měsíčním raportu za zmínku. Mějte se moc fajn, mějte kolem sebe samý psí nuly a mějte v novým roce hromadu štěstí. Když je štěstí, je všechno. Dokonce i ta flákota…