Buďte pozdraveni, kamarádi. Tedy já původně napsal „Čau lidi“, ale můj dvounohej fotřík, jakmile to viděl, mi hned střihnul jeden výchovnej záhlavec a donutil mě to smazat a začít znovu. A to přitom ví, jak se mi do klábosnice s těma tlapama buší blbě.
„Co blbneš, čéče?“ já na to. Páník se zarazil a trochu se zklidnil, páč musel uznat, že to krapet přepískl.
„Sorry jako,“ z něho vypadlo namísto omluvy. Zarazil se a pak si taky jednu vlepil. „Nějak jsem už na ,čaulidi‘ alergickej, pséče. A na některý slůvka pak obzvlášť. Dokonce jsem napsal i do Ústavu pro jazyk český s prosbou, aby „jo“ bylo uznaný jako spisovný slovo.“
Čučel jsem na něho tak nechápavě, že mě jen pohladil a chlácholivě dodal: „Nevšímej si toho, to jsou jen takový ty naše dvounožčí plky. A piš si co chceš, dokud to jde.“
Ale to víte, přece ho nebudu dráždit, a tak dnešní příspěvek začínám pozdravem „Buďte zdrávi, kamarádi.“
Tak pozdrav bych měl, ale o čem asi tak psát? Vůbec netuším, mám v makovici nějak prázdno. Ale asi bych si mohl postěžovat na páníčka, páč mě trochu zanedbával a namísto dlouhejch procházek se mnou se tahal s košem po lesích a ten pak nosil domů plnej hub. Ale už mu to skončilo, teď už musí se mnou, i když plno hub taky potkáváme. Ale naštěstí jsou zakrytý hadrama, tak se to dá vydržet.
Jinak procházky míváme různý – kromě vodních nebo mlhovejch taky duhový. Jako nedávno zrána, to vám byla fakt paráda. To jsou barvičky, co?
A když jsme u těch barev, tak bych rád uvedl pověry, kteý se o nás, nejlepších přátelích lidskýho plémě povídá, a sice ty, že prej my, psi, vidíme jen černobíle. Pche! To vykládejte holubům. Myslíte, že bych jinak z těch barev naší zahrady oněměl úžasem? Pravda, zlí jazykové tvrděj, že jsem paf z padesáti odstínů šedi, některý zase, že z padesáti odstínů vůně, ale to všechno jsou jen neználkovský řečičky.
Ale o tom jsem psát nechtěl. Kde jsem to vlastně skončil? Aha, už vím – netuším, co bych vám měl asi tak napsat. To ale fakt nevím, co bych měl psát. Asi něco veselýho, ale copak to jde, když vidím, jak fotřík pokuje po kalendáři, nic u toho neříká, ale já vím, že myslí na to, že za dva týdny tomu bude rok, co se jeho chlupatá vnučka Adélka vydala za svojí mámou Gizem. No jo, jako by to bylo včera – a rok je v čudu. Bylo to dva tejdny před Vánocema…
Ale o čem jsem to vlastně… Já fakt nevím. Vánoce… Těšíte se na ně? Já jo. Zase určitě dostanu nějakou tu flákotku. A nejen flákotku. Naučil jsem se baštit křížaly. Taky máte rádi křížaly? Já bych se po nich normálně utlouk‘. Jenže vy máte rádi křížaly z těch nesmyslů, co rostou na stromech, že jo? Fuj! Jediný, co se dá žrát a roste to na stromech, jsou ty vynikající zimní jablka, na kterejch si pochutnávaj sýkorky. Ale křížaly z těch vobyčejnejch jablek mě nechávaj v klidu. Já mluvím o vopravdickejch nefalšovanejch křížalách z rybiček. Neošklíbejte se, víte prd, co je dobrý! Sušený rybičky jsou zkrátka a dobře mňamka.
Teď jsem se tak zasnil, až jsem si naslintal do klábosnice a zapomněl, o čem vám chci psát. No jo, já to vlastně nevím. A jak to mám vědět, když jsem tak unavenej. Z čeho? Přece z hlídání – to máte hlídat zahradu, hlídat branku, a hlavně hlídat, jestli se v kuchyni něco neděje – páč jakmile se tam něco děje, dycinky musím bejt u toho. A taky jsem unavenej z toho, jak neustále pomáhám fotříkovi. Jako tuhle, když zazimovával jezírko a čistil filtr – to jsem se nadřel až hanba.
Já fakt asi nemám nic zajímavýho, co bych vám napsal, tak se na to asi tentokrát vyprdnu a nenapíšu vám nic. Jen vám popřeju šťastný a veselý Vánoce. Nebo alespoň takový, jaký si zasloužíte. A za měsíc se snad zase sejdeme tady.
