Nevítaný host

„Pojď sem, pojď, ty pomahači a chrániči,“ volá k sobě do pracovny páník Nadira. Ten tuší, že je nějaký malér, ale ať dumá sebevíc, ne a ne přijít na to, co provedl.
„Podívej se na to a zkus mi to nějak vysvětlit.“
Čtyřnožec kouká na fotku zobrazenou na monitoru a necítí se zrovna nejlíp.
„A sakra,“ ujede mu potichu. „To je, to byl, to je… Obrázek!“ vyhrkne.
„Ty jsi mi ale bystrouš! Ano, je to obrázek, ale prozradíš mi, co je na něm?“
„Vypadá to jako nějaká zahrada. Nějaká cizí zahrada…“
„Tak napůl – zahrada to je, ale ne cizí, ale naše.“
„Se mi nezdá, čéče,“ tvrdí chlupáč a uhýbá pohledem.
„To je naše zahrada a ty to víš moc dobře. Z toho se nevykroutíš! A co je ještě na tý zahradě?“
„Stromy?“
„Ano, velmi správně, stromy. A co ještě?“
„Branka?“
„Výborně. A dál?“
„Sníh?“
„A co je tam ještě a docela určitě to tam nepatří?“
Nadir klopí zraky a zarytě mlčí.
„Tak já to řeknu za tebe: Je tam lišák. A to ne ledajakej, ale nádhernej. Ale přestože je nádhernej, nemá v naší zahradě co dělat.“
„Když já, ono se, on se, totiž… Za to můžeš ty!“ najednou vyhrkne a kouká na páníčka vítězoslavným pohledem rozradostněn tím, že našel geniální způsob, jak z té šlamastyky vybruslit.
„Japato, pséče? Kdo má na starost ostrahu?“
„Ostrahu jo, to mám na starost já, ale já odhánět mám jen vetřelce, který nejsou zvaný. Jenže když si nespravíš plot, bude zvanej každej, víš?“
„To mi neříkej, že je tam zase nějaká díra? Vždyť jsem nedávno vyspravil každý i sebemenší otvor, aby se sem nedostali jezevci. Vždyť víš, že i vydra odtáhla s nepořízenou, protože se k nám neměla kudy dostat. Z toho nemám vůbec žádnou radost. Tak pojď, půjdeme tu díru najít a zalátat.“
Jenomže ať hledají sebevíc, oči si mohou vykoukat, místo, kterým by se lišák mohl protáhnout, nikde není. Lišák se podle všeho musel do zahrady dostat přes plot a páníčka mrzí, že ten krkolomný kousek nemá zachycen na žádné z fotopastí.

„Víš ty co? Necháme tedy plot plotem a půjdeme na procházku. Omrknout, jestli zmrzlinovník ještě  nabízí něco k mlsání.“

Dvojice se tedy vydá ven a u louky potká jednu ze sousedek. Vzájemně se pozdraví a páník téměř omluvně říká: „Občas potkáme vašeho tatínka a Nadir na něho vrčí. Vůbec se mu nelíbí – víte, ono to bude tím kloboukem, který nosí. Myslím, že Nadira rozčiluje, tak se za něho omlouvám.“
Druhý den dostane od sousedky textovou zprávu:

Proč sebou ten děda sekl,

když se mě tak strašně lekl?

Kdyby býval klobouk smekl,

nebyl bych pak na něj štěkl.

Příspěvek byl publikován v rubrice FOTOGALERIE, NADIR, NOVINKY a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.