Každý, kdo hodně fotografuje, zná ten okamžik promarněné šance, ten tolik známý trýznivý pocit: „Jejda, to je škody, že s sebou nemám foťák…“
To takhle nedávno šel páníček s Gizem ranní procházkou po louce, aby se přivítali se „Samíky“ (tedy se Samíkem a Velkým Samem). Stoupali po uzounké pěšince vyšlapané ve vysoké trávě, čumina o pár kroků napřed (je to ženská, tedy zvědavá jako opice, tudíž vždy musí být všude první – všechny informace chce mít z první ruky), když v tom se Gizem zastavila – asi padesát metrů před ní vykoukla z travnatých houštin samotná srnčí hlavička. Nějakou chvíli (a kdo ví, zda to bylo pět nebo patnáct sekund, páníčkovi se zastavil čas a jenom si vychutnával ten skvostný pohled, potichu jako myška, aby si ho mohl vychutnat co nejdéle) si tak holky hleděly tváří v tvář, než milá srna uznala za vhodné vzít do srnčích (protože proč by brala do zaječích, že…), vnořila se do porostu a pelášila pryč.
Čuminka chtěla za ní, vystartovala, ale hlasité „FUJ!“ ji zastavilo. Páníčka zalil slastný pocit z toho, jak Gizem krásně poslouchá mísící se se steskem, že přišel o nejkrásnější fotku, kterou kdy mohl pořídit.
A tak, aby mu to nebylo líto, vytvořily mu „fotky“ panička s dcerkou – a hned dvě, ať má z čeho vybírat. Líbily se mu obě, tady jsou: