„Naklepu ti pytel,“ říkává často panička. Nikoli však nehodnému páníčkovi, jak by si leckdo mohl špatně domýšlet, ale psí slečně, která, byť už svoje lůžko přerostla, nedá na svůj („To není její, ale můj! Ukradla mi ho,“ naoko se s pusou od ucha k uchu durdí Gizemina „ségra“.) milovaný pytel dopustit.

Vybavilo se mi, když byla ještě malá (dá-li se vůbec říct malá – prostě mladší a menší), jaký byla při ukládání se k spánku trdlík: Nejen že měla ve zvyku lehnout si na záda a zcela nemravně se rozcapit, ale s oblibou se napasovala pod schody – kdyby v tu chvíli někdo zazvonil a vylekal ji, asi by si tu svoji nerozumnou štěněcí makovičku urvala…