„Jedeš, potvůrko! Teď jsi největší pomocnice, viď? Uříznu ti čumec,“ odháněla panička věrnou kuchyňskou asistentku při krájení párků do připravované večeře. Čumina mistrně nahodila zkroušenou masku tvora trýzněného hlady.

„Podívej, jak dává ostentativně najevo, jaký je chudák,“ komentoval páník Gizemino počínání.

„Nikoli ostentativně, ale oslintativně, jen se na ni podívej,“ a ukázala ke zvířeti, jemuž kanuly z tlamy takové sliny, že by dělaly čest i pokusnému psíku Ivana Petroviče Pavlova.

Kdo by odolal smutnému psímu pohledu? Málokdo, natož měkkosrdcatá panička. „Tu máš, bestie nenažraná,“ procítěně pronesla ke Gizem a dala jí pár kousků uzeniny. „Všechno nám sbaštíš – a co my? To máme kvůli tobě sušit huby, ty jedna redukční obludo? Páreček ti jede, to jo, ale dát ti chleba, stoprocentně by z té tvojí rozmlsané mordy vypadnul. Myslím, že to tvoje postižení není způsobeno žádnou nemocnou vratiklapkou, ta tvoje stravovací porucha má jasné pojmenování: jsi zkrátka dyschlebik.