„Nad čím dumáš, Nadirku?“ ptá se páník když vidí svého čtyřnohého kámoše zamyšleného sedět nad popsaným papírem.
„Ále, nějak nevím, jak to dokončit,“ odpovídá chlupáč a papír ukazuje dvounohému fotříkovi. Ten bere papír do ruky a čte Nadirovu rozepsanou povídku:

Moskevský strážní problém

„Neboj se ho, vraž mu jednu, kousni ho,“ povzbuzují psi všech možných plemen malého odise v nerovném souboji proti hromotlukovi, mohutnému moskevskému strážnímu psovi. Kdo by náhodou neznal odise, tak je to ukrajinské plemeno drobného vzrůstu – vždyť dospělí kluci váží mezi 6-10 kilogramy. A moskevák? Proti odisovi hovado vážící 48 – 68 kg! A tenhle kousek je pořádně vycpanej!

Jak už to tak bývá, začalo si to velké hovado, které přeskočilo plot a vlezlo na odisův dvůr. „Tak, a tohle je moje,“ prohlásil moskevák a představoval si, jak odis sklopí uši, zaleze do boudy a moskevák sežere všechno, na co přijde, a prohlásí odisův dvůr za svůj. Jenže to se sakramentsky přepočítal! Odis je sice malý, ale statečný a tomu ruskému vrahounovi se postavil. A udělal to takovým způsobem, že psi z okolních dvorů jen žasli, jak dokáže tak malý pes tak statečně hájit svůj dvorek.

Jenomže ten souboj je strašně nerovný, ani sebeodvážnější, sebestatečnější pes nemůže dlouho vydržet útok nepřítele, který je mnohokrát větší a silnější. „Pojďte mi na pomoc,“ prosí odis ostatní psy. „Copak nevidíte, že když mu dovolíte zabrat můj dvorek, že je příště řada na vás?“ Ostatní psi to samozřejmě vědí, ale jsou to poserové. V hloubi duše doufají, že by zrovna ten jejich dvorek mohl moskevák vynechat, když mu oni dovolí, aby si u odise dělal, co chtěl. „Hele, my bychom ti pomohli, ale víš, jakej dokáže moskevák bejt magor. Je to tak nevyzpytatelná trojpovaha (pokud nevíte, tak moskevský strážní pes vznikl zkřížením kavkazana, bernardýna a ruského honiče), nechceme, aby konflikt přerostl na všechny dvorky světa. Ale aby to nevypadalo blbě, jako že jsme tě nechali ve štychu, poskytneme azyl tvojí fenečce a tvým štěňatům, jo? Taky ti dáme nějaký žrádlo a třeba pěknej obojek s hřeby, aby tě ten moskevák tak snadno nedostal,“ reagují psi z okolních dvorků a doufají, že se odis nějakým způsobem ubrání, protože pokud se mu to nepodaří, je jim jasno, že časem to hovado vyšlechtěné v sovětském svazu „navštíví“ i je.

A tak vydávají jedno usnesení za druhým, jednu rezoluci za druhou, aby moskevák těch hrůz už zanechal a přes ploty svých dvorků sledují, jak totálně pomlácený odis, který krvácí z čumáku, má natržené ucho, zlomenou nohu, se pořád a pořád zvedá, zatímco vrahoun mu zasazuje další a další údery a z mordy mu crčí odisova krev. „Vaše rezoluce si můžete strčit – však vy víte kam,“ směje se ten magor a nepřestává a nepřestává, zatímco zpoza plotů se ozývá „statečné“: „Ukrajino, nedej se…“

„Kdyby to nebylo tak děsivý, tak bych ti to i pochválil,“ říká Nadirův dvounohý taťka.
„Nevím, čím to je, že mě napadá něco tak hroznýho. A ani ještě sám nevím, jak bych měl ten příběh uzavřít.“
„No co myslíš, co by asi tak bylo nejlepší?“
„Já si myslím, že by se měli v okolí najít kangalové, který by na to hovado vletěli a tak by mu vyprášili kožich, že by si příště jakoukoli agresi rozmyslelo. A nějaký výhrůžky, jako že má velký ostrý zuby? Ty na kangaly neplatěj, kangalové je mají ještě větší a ostřejší.“
„No, to nezní špatně, tak ti přeju při dokončení povídky šťastnou ruku.“