Buď pozdraveno, čtenářstvo. Ke konci se nám chýlí teprve únor, ale vy už si chodíte jen tak nalehko a chytáte bronz, co? Jděte se s tím horkem bodnout. Ty sněhový peřinky byly tak skvělý… Na druhou stranu je pravda, že se dá konečně v mým oblíbeným rybníku koupat, zatímco ještě před týdnem jsem chodil na procházky s bruslema. Takže to vlastně má taky něco do sebe, abych na vás nevybafnul jako nějakej starej morous. Ale jakejpak starej, dneska je mi na den přesně dvacet měsíců, tedy život mám před sebou, u nohou mi leží celej svět.

Nevěříte? Tak věřte! Jak jsem vám minule psal o tom, že jsem ukazoval nožky, tak mě můj dvounožec kamsi zaregistroval a tím se ze mě stal úplnej plemeník. Tedy zatím jen plemeník-teoretik, ale co nevidět by se mohla nějaká nevěsta ozvat, když jsem ten uchovněnec.

Představte si, že některý zlí jazykové o mně tvrděj, že prej hned zlikviduju každou hračku, dokonce i tu nezlikvidovatelnou. Tak to jim teď vyvrátím! Představte si, že ten krásnej zelenej míček, kterej jsem dostal jako dárek k Vánocům, mi vydržel až do února! A pak že prej všechno hned zlikviduju…*

Pravda, zaručeně nezničitelnej míček na provazu jsem taky dokázal zlkvidovat, ale to jen proto, abych vám předvedl, jak se boří mýty. Moji dvounožci mají pro tyhle moje experimenty pochopení a koupili mi hned míček na provaze novej, ať se ukážu – a já se ukážu… 🙂

Možná vás bude zajímat, že jsme s páníkem vymysleli novou hru. Tedy vymyslel jsem ji já, ale moje vrozená skromnost mi nedovolí nepodělit se o slávu s mými nejbližšími.  Ta hra spočívá v tom, že když jdou dvounožci večer do patra spát, já jdu ven a uvelebím se přede dveřma. Asi si říkáte, že to není žádná hra, že takhle to dělá kde kdo, ale když přestanete žvanit, dozvíte se víc. Už jste dožvanili? Jestli ne, já si počkám, já mám času dost. Tak už mlčíte? Ta hra spočívá v tom, že v noci škrábu na dveře a nepřestanu, dokud fotřík nesleze a nepřijde mi otevřít. Jakmile mi otevře, abych mohl jít dovnitř do pelechu pod schodama, otočím se a za páníkovýho spílání (jo, i nějakej vulgarismus občas padne, nekecám) mu mávám vzdalující se huňkou a odcházím se uvelebit do pelechu mezi cypřišky. To mu pak ještě, pro velkej úspěch, v noci zopakuju.
Cože? Co když mi přijde otevřít panička? Tak to jdu samozřejmě domů, páč ona neumí tak hezky nadávat.
No a tuhle hru hrajeme pravidelně noc co noc. A že nevíte, kdo pokaždý vyhraje? Malá nápověda: Fotřík je už tak zoufalej, že mi nabídnul, že když přestanu hrát, že už nebudu muset na žádnou výstavu! Fakt! To už za zvážení stojí, ale stejně toho mýho dvounožce podezřívám, že skoncovat s exhibováním chce stejně on sám, páč ho ty výstavy nebavěj úplně stejně jako mě.

A to je pro dnešek všechno a zase někdy na přečtenou!

*Míček vydržel skutečně od Vánoc do února, ale jen proto, že ho Nadir dostal až v únoru. Ten zelený kulatý nesmysl nevydržel celý ani pár hodin…