„No nekoukej na mě tak vyčítavě, prdelko, už jsi snídala,“ říká páníček Gizem, kterou třetím dnem neskutečně trýzní hlady. Ono trýznění hlady spočívá v tom, že jí luxusní množství stravy snížil asi jen o třetinu, tedy nehrozí, že by čumina před prahem domu padla vyčerpaná k smrti hlady. Stalo se tak proto, že čumina měsic po hárání (stejně, jako to měla i po hárání před nakrytím) přinesla velmi opatrně domů  v tlamě  Bohouše a láskyplně ho uložila k sobě do pelechu. „A jéje, falešná březost se nám hlásí,“ konstatoval a zavedl patřičná opatření.
Gizem chce sice ještě o velikosti snídaně diskutovat, ale pošťaččin příchod dělá prosebným očím přítrž: páníček třídí korespondenci a dostává se mu do ruky velmi úhledně nadepsaná obálka:

Moje milá maminka
Gizem von Tahlspere
bytem u babičky, Míši a dědy na Kangalhillu

„To je pro tebe,“ říká páník, předává psaní Gizem a nechápavě kroutí hlavou: „Jak to jenom mohlo dorazit…“
Čumina kouká, marně dumá, kdo jí to píše. Adélčino písmo to rozhodně není a Širinčino taky ne. „Ale u vélkého písmene gé nikdo jiný na světě, než moje Širinka, takový anatolský ocásek vykroutit nedokáže! To má po mně,“ říká si v duchu a očicháním dopisu se ujišťuje, že je skutečně od nejmladší z Gizeminých dcer. Tak honem, někam si zalézt a udělat si příjemno…

Moje milá maminko,
mockrát Ti děkuju za krásný dopis s fotkami, udělal mi velikou radost, i když jsem ho do tlapek vůbec nedostala. Moje kamarádka a panička, jakmile dopis přišel, ho nejprve s ústy dokořán otevřenými úžasem začala číst, přičemž se jí postupně začaly vlasy na hlavě ježit, a když asi po dvou hodinách byla u konce, spráskla rukama nad hlavou a zvolala: „Tak to ne! To je dětem a Širince obzvlášť nepřístupné!“ Zřejmě jsi tam napsala něco neslušného, když mi to nechtěla dát přečíst, a tak, když mi pak dopis předčítala nahlas, některé pasáže asi vypustila. Tomu napovídá i fakt, že zatímco poprvé četla dopis tak dlouho, mně ho přečetla během pár minutek. A taky lamentovala nad tím, že je celá špinavá, že by sis mohla ten kopírák odpustit, ale já vím, že dopisy musíš napsat dva a takhle je to jednodušší – a jako nejmladší se musím spokojit s kopií, originál je pro Adélku. Ale mně to nevadí, vím, že i když přes kopírák, píšeš dopis s láskou mezi Adélku a mě spravedlivě rozdělenou…
Jsem ráda, že máš prima kámoše, mého strýčka  Samíka, i když je to jen labrador. Já tady mám „svého“ Kubíčka a taky ho mám ráda, stejně jako on mě.
Teprve nedávno nám začal školní rok, ale moje kamarádka a panička mě dusila výukou češtiny už o prázdninách – prý abych nedělala ve škole ostudu. A tak jsem se holt musela učit i v čase, kdy ostatní děcka mohla lenošit. Dost nespravedlivé, řekla bych.
Už jsem zase trošku vyrostla (z přiložených fotek to je patrné) a taky už nejsem taková mazlivka, jaká jsem bývala – to víš, už nejsem žádné mimino, vždyť už mi bude půl roku.

„To to letí! Už půl roku?“ Gizem nevěřícně počítá, až nakonec dává Širince zapravdu a pokračuje ve čtení.

Už zdaleka nejsem nejmenším členem domácnosti. Nejen že jsem větší než Kubíček, ale jsem větší i než moje dvounohá „ségra“ Nelinka, kterou sice občas v zápalu hry nechtěně porazím, ale to ji hned zkontroluju, jestli je v pořádku, olíznu jí obličej a jede se dál. Nedám na ni, stejně jako na nikoho z mojí nové smečky, dopustit.
Ve škole se mi moc líbí, ale vůbec netuším, proč mě tak buzerovali s češtinou, protože ve škole se jen učíme poslouchat přivolání a další povely, jako např. „sedni“ či „lehni“. To mě sice moc nebaví, ale poslouchám, protože za odměnu na mě vždy čeká nějaká drobná mňamka.
Do školy chodím ráda ne kvůli povelům, ale kvůli spoustě psích kamarádů, se kterými se vždy pořádně vyblbnu, ale nikdy ne nějak ostře, aby musel páníček nebo panička zakročit. Jsem tam skoro největší ze všech, větší je jenom jeden dospělácký kavkazan.
Když jsem u té výuky, tak nesmím zapomenout napsat, že v listopadu jedu na soutěž krásy do Prahy, a tak s kamarádem a páníčkem nacvičujeme chůzi po předváděcím molu. Asi jsem šik holka a ráda se parádím: nechávám se paničkou česat, dokud jí únavou neupadne ruka. Je mi to moc příjemné…
Denně chodíme s Kubíčkem na procházky, přičemž v Kubíčkovi mám statečného bodyguarda, který na kolemjdoucí psí gentlemany, kteří po mně pokukují, pouští hrůzu. Když se pak unaveni vracíme, dostáváme večeři a já bych se sice s chutí pustila i do té Kubíčkovy, protože jsem neskutečně žravá (po kom to asi mám?), ale vím, že se to nesmí, a tak jenom na Kubíčkovu misku chtivě koukám a slintám. Po večeři, když sotva motáme tlapkami, uleháme s Kubíčkem svorně ve společné boudě na hromadě voňavého sena.
To je prozatím vše, moje milá maminko, budu se těšit, že mi zase napíšeš a snad mi tentokrát dají dopis od tebe i přečíst, ne jenom očichat, jako to udělali s tím posledním.
Milión pusinek na čumáček Tobě, babičce, Míše a Dědovi posílá nejmladší z Tvých dcer,
Ayşirin Gizem from Kangalhill