„Táto, pojď už ven,“ tahá Nadir ráno páníčka z jeho pracovny.
„Vydrž, ještě jsem si nevypil životabudič.“
Jenomže čtyřnohý chlupatec má nějaký páníčkův životabudič kdesi u oháňky: „To si vypiješ později. Stejně není zdravý pít kávu horkou.“
„Vždyť je tam ještě tma. Chvilinku počkej…“
Ale kdepak, čtyřnožec je neodbytnej a namísto čekání přijde k fotříkovi sedícímu u stolu a položí mu palici na ruku tak, že mu brání pohybovat myší či klovat do klávesnice. „Nehnu se, dokud se nezvedneš.“
„Ach jo, ty mizero chlupatá, co mám s tebou dělat?“ rezignuje páník, levou rukou do sebe obrátí obsah hrnku a zvedne se. „Tak pojď, ty bestie.“

Na procházce Nadir všechno jaksepatří přečte, podepíše se a ještě pro jistotu vždy zahrabe tlapami, aby po sobě zanechal nezapomenutelnou vůni. „To je moje!“

Po procházce je doba pro odpočinek, a tak se oba svalí v obýváku a čučí na bednu. Jenomže když je odpočívání i na chlupáče už moc dlouhé, začne si vynucovat pozornost. A jak si nejsnáze vynutit pozornost? Přece provokováním: Huňkou natočen k páníkovi, položí hlavu na ségřin sedací pytel, který je (resp. měl by být) pro něho tabu. Hlavu má přitom zatočenou do téměř 360 stupňů, aby viděl, jestli se jeho počínání nemine účinkem.

Nemine. „Ty hajzlíku jeden chlupatej. Koukej padat z toho pytle!“ A ruka dvounožcova stahuje chlupáče dolů. Ten na to však čeká, lehne si na záda a pokrčí nohy: „Teď mě můžeš taťko mazlit.“

Co má nebohý dvounožec s tím roztomilým zmetkem dělat? „Nenávidím tě,“ pronáší něžně a chlupatou obludu pořádně pomazlí.

Když už má pocit, že bylo něžností dost, zvedne se a situace se opakuje: Psisko opět provokuje v pytli. „Tak to tedy ne, kamaráde,“ popadne páník Nadira za srst, vyvede ho ven a pak ho sleduje, jak běhá kolem domu a pohazuje si přitom všemi hračkami, kterých je plná zahrada. „A konečně mám teď chvíli jen pro sebe,“ pomyslí si, zaujme polohu ležícího střelce, ve které však dlouho nevydrží.

„Tady se odpočívá,“ říká si v duchu, když se ozve zaškrábání na dveře. Jenomže to si řekne jednou, podruhé, ale potřetí už raději zvedne své staré, tlusté tělo a jde v obavách, že se pes dovnitř probourá, otevřít. „Co je? Jestli chceš domů, tak pojď, ale žádný zlobení, chci si odpočinout.“
„Ty, taťko, mám na tebe jeden dotaz…“
„Jestli to bude zase nějaká pitomost…“
„No dovol!?! Proč pitomost? A jaký zase?“
„Nedurdi se, však tě už nějakej pátek znám. Tak co bys chtěl vědět?“
„Lítají žirafy?“
„Já to věděl!“ povzdychne si páník a chce nebohému zvířeti zabouchnout dveře před čumákem.
„Nezavírej! Odpověz mi, když jsi tak chytrej, jo? Lítají nebo ne?“
„No jasně, že nelítají. Jak tě může napadnout taková konina?“
„Žádná konina, ale žirafovina.“
„A páchají žirafy sebevraždy?“
„Bóže, mám já to ale prdlýho psa! Proč by asi tak měly žirafy páchat sebevraždy?“
„Tak jim to tedy laskavě vysvětli sám, ty chytrej, jo?“ a otočí hlavu vzhůru k větvím, na nichž visí čerstvě oběšená žirafa. „Tak vidíš,“ dodá Nadir vítězoslavně a vetře se do útrob domu zaujmout místo u kuchyňské linky v přesvědčení, že si tentokrát pamlsek docela určitě zaslouží.