První červnový den začíná krásně: obloha bez mráčku a slunce ještě nepálí, jen tak lehce příjemně hřeje. A co teprve, když Gizem se Samíkem zjistí, že kus louky její majitel posekal – to je teprve radosti, běhání a vzájemného pošťuchování.

Odpoledne pak vyráží Gizem na „dlouhou“ opět se všemi svými dvounožci. Jako housata šlape naše skupinka po pěšince mezi vysokou trávou, jeden za druhým – v čele samozřejmě čumina, které nesmí nic uniknout, za ní páníček, aby mu neuniklo nic z toho, co čumina dělá. Po chvíli se Gizem zastavuje a s obrovským zájmem noří svůj zvědavý a věčně nenasytný čumec do vysoké trávy.
„Copak to tam máš? Fuj!“ Páníček, aniž by viděl, co se stalo objektem Gizemina zájmu, raději preventivně chce pejsce její bádání překazit. Ale kdepak pejska! Něco jí tam ukrutně voní, že se neohlíží ani nalevo, ani napravo.
„Nerušit! Teď mě nezajímáte,“ promlouvá řeč jejího těla.
„A to zase ne, děvenko, poslouchat se musí,“ říká páníček a když je u ní, opět na ni zvolá (resp. zařve): „Fuj!“
Ale co to? Gizem se na něho otáčí s výhrůžným pohledem: „Neštvi mě! Děti jsi mi sebral, budiž! Ale brát mi moji kořist nebudeš…,“ myslí si, krabatí čumec a varovně zavrčí.
„Tak to jsi přehnala, děvenko!“ Páník k ní přiskočí, popadne ji za kůži za krkem, třese s ní a Gizem zvedá. Ta ještě chvíli protestuje, nakrabacenou zubatou tlamou se ohání po jeho ruce, ale zřejmě v obavě, že by ji pak už neměl čím krmit, nestiskne. Páníček ji zvedá ještě víc a dává čumině tak hlasitý „sprdunk“, že ta se po chvíli zklidňuje, takže celá karavana může táhnout dál. Po chvíli je vše zapomenuto, zase nadosmrti dobrý…