„Moc se omlouvám, vyřiďte to paní, prosím vás,“ omlouvá se celá nešťastná paní „Rexová“, tedy zhruba osmdesátiletá panička Rexe, německého ovčáka, který nezná procházky a venčení, pouze pozemek kolem domu a kolem kterého Gizem se svými páníčky dennodenně procházejí. Paní Rexová se omlouvá za „drobné nedopatření“, ke kterému došlo včera odpoledne.

„Páníček si našel nějakou novou žábu,“ žalovala odpoledne čumina paničce ve snaze vlichotit se jí, aby ji vytáhla ven na procházku. „Ale neboj,“ okamžitě ji začala uklidňovat, „hned ji pustil k vodě“. A měla pravdu: do jezírka často zamíří žáby ze širokého okolí – skokani hnědí, zelení a skřehotaví – a páníček je tu více, tu méně úspěšně odchytává a pak je odváží do vzdáleného rybníku či bere s sebou na „psí“ procházku a vypouští je pak do nedalekého potoka. A včera ráno právě jednu takovou krasavici s vypoulenými očky vzal vyvenčit a vypustit na svobodu.

Gizem svým žalováním sice u paničky nezabodovala, ale přesto na procházku spolu šly. Kdo by měl to srdce odepřít čumině venčení? Když prošly jednou z luk a ocitly se (Gizem už samozřejmě na vodítku) u „Rexových“, viděla Gizemina panička paní „Rexovou“, jak cosi hledá v trávě před plotem. Na rozdíl od paní „Rexové“ si však všimla, že branku nemají dovřenou – ale než na to stačila upozornit, bylo pozdě! Německý ovčák střežící svoje teritorium proběhl brankou a vystartoval po Gizem, které chvíli trvalo, než jí došlo, že si Rex nechce hrát. Doširoka mu tedy ukázala svoje zbraně v tlamě, naježila se a její panička měla co dělat, aby jednou rukou udržela dotírajícího Rexe a druhou rukou rozzuřenou čuminu. Po chvíli však naštěstí Rex přece jen poslechl a vrátil se domů, ale jen tak tak – kdyby to trvalo ještě chvíli, nezbývalo by nic jiného, než pustit Gizem z vodítka, aby se mohla bránit – a bylo by zle…