„Představ si, Samíku, jací na mě jsou: aby se se mnou nemuseli dělit o bábovku, nacpali do ní plno kakaa. No řekni, nejsou to škoti?“ postěžovala si tuhle Gizem svému kamarádovi.

„Piškoti?“

„Ale kdepak piškoti – škoti! Skrblíci! Hamižníci! Chamtivci! Lakomci! Už rozumíš? Celý den do sebe cpou kdejaký dobroty, mě odbydou na procházce prachmizerným piškotem a když upečou mňamku, schválně do ní dají kakao, aby mi pak říkali, že tohle já nemůžu. Jsem já to ale chuděra…“

„Na to, že si pořád stěžuješ, jak jsi týraná hlady, nevypadáš špatně…“

„I ty lichotníku,“ naoko se zarděla Gizem. „To víš, snažím se být k světu. Pomáhá mi k tomu hodina krávy, na kterou se vždycky ukrutně těším – jen pro ni má život smysl, to jen pro ni má cenu žít…“

„Hodina krávy?“ Samík si může svoji labradoří hlavičku nechápavě ukroutit. „Co to je zase za nesmysl? Nebalamuť mě, nic takovýho není. Je hodina vlka nebo jestli chceš, hodina mezi psem a vlkem, ta má údajně tajemnou moc. Ale hodina krávy? Nesmysl…“

„To by ses holenku divil, jak tajemnou moc má hodina krávy! Na mou duši, na tvý uši, nekecám. Hodina krávy začíná za soumraku po třetí granuláži dne – země se zachvěje, ve dveřích se zjeví páníček jako Bůh a začne mě obšťastňovat kousky krávy…“