„Tak tohle jsem ještě nezažila,“ komentuje Gizem rozmary letošního jara, a má pravdu. Silný vichr neustává ani po několika dnech a procházky, byť jen krátké, začínající za slunečního svitu, končívají za bílé tmy, přičemž naše dvojice, čumina a její páník, je v orkánu nemilosrdně bičována polysterovými kuličkami sesílanými shůry na jejich hlavy. Ovšem ať je počasí jakékoli, Gizem nikdy neopomene, když nastane čas na procházku, vyzvednout páníčka a vyhnat ho ven. „Padej, lenochu, déšť, sníh, ani vichřice nejsou omluvou pro tvoje lenošení, tlusťochu.“

Tentokrát však tahá pejska dvounožce o něco dřív, a tak jdou „Samíkům“ oba naproti dál, než bývá zvykem. Až k domům v oblasti, kde oba kamarádi bydlí.
„Viděls to?“ nevěří svým očím Gizem. „Šílenec!“
Popravdě ani její páník si není jist, zda to, co viděl, byla skutečnost. Utvrzuje ho v tom až příchod Velkýho Sama: „No jo, viděli jste správně. Soused má německýho ovčáka, kterej hrozně rád jezdí autem. No, a aby mu soused udělal radost, každé ráno nechá psa naskočit na přední spolujezdcovo sedadlo a obkrouží s ním celou čtvrť. No a ten samý rituál se opakuje odpoledne, když se vrátí z práce. Inu, co by pro milovanýho psa neudělal…“

Naše čtveřice obkrouží louky, a když se ocitá u Gizemina bydliště, říká její páník: „Gizuše, jestli pak víš, co je dneska za den?“
„Jakpak bych nevěděla? Dnes je přece ten slavný den v historii psistva zaznamenaný v kalendáři červenou barvou! Přesně před rokem jsem dala světu ty nejbáječnější psí holky na světě, Adélku a Širinku!“
„A jestlipak jsi jim už napsala? Ještě ne, viď? A co takhle poslat jim nějaký obrázek, ať vědí, jak máma vypadá?“
„Ony vědí moc dobře, jakou mají mámu štramandu,“ nafukuje se Gizem.
„Aktuální podobiznu bys jim ale přece jen poslat mohla,“ dodává páník, předává vodítko Velkýmu Samovi, otevírá branku a jde si pro brašnu s fotoaparátem.

„Hele, já tě nezvala, nemůžeš na návštěvu, obzvlášť když já jsem venku,“ umravňuje s vyceněnými zuby vrčící čumina Samíka, který chce proklouznout na její teritorium. Naštěstí je včas zadržen a naše čtveřice může pokračovat v procházce. Ovšem jak už to tak bývá, když se vezme foťák, přestane se blbnout. A tak namísto pravidelného skotačení udělají Gizem se Samíkem jen pár křečovitých grimas, několikrát uměle zapózují, čumina občas předvede, jak čůrá „na kluka“, ale spontánnost je ta tam. „Otrava,“ myslí si Gizem a znuděně okusuje klacík, větvičku nedávno shozenou vichrem.
Až když nastane čas loučení, alespoň na chvíli se oba chlupáči rozhýbají, aby udělali tomu troubovi, který na ně kouká skrz tu divnou věc, alespoň malou radost.
„To jste se tedy moc nevytáhli, to si holčandy moc nepokoukají,“ remcá nespokojeně dvounožec, všichni se loučí a odebírají se ke svým domovům. Doma pak Gizem, které se do psaní vůbec nechce, za příslib voňavé odměny bere neochotně tužku, dva papíry proložené kopírákem a píše:

Moje mylí holčyčki. Nemislým na ňyc jiyího neš na to abich vám napsala přáňýčko k vašym prvňým naroskám. Přeju vám fšecko nejlepčý hlavně hodně masa a jinejch dobrútek a taki plno procházek. Prostě ať ste fpořátku a tak dál a tak dál.
Posýlám vám taki nějakí obráski na kterejch sem jak určitě poznáte já a taki zrzavej strejda samýk. A teť uš musým končyt protože mám za tenhle dopys slýbenou mňamku tak určytě pochopýte že to nemúžu moc natahovat.

Mylyjón pusynek vám posýlá vaše máma a přydává se y babyčka a teta mýša a samozřejmě y váš děda múj páňýk.