„Nadirku, vstávej, pokračujeme.“ Nic. Pes si lehnul a odmítá jít dál.
Dvounožcům se po dlouhých letech podařilo vyrazit na dovolenou – jako zázrakem se jim podařilo pronajmout dobře oplocenou chalupu v kraji, který páníček miluje a kam rok co rok vyráží na houby. Nadir samozřejmě nástup do auta tvrdošíjně odmítal, ale jeho dvounohý fotřík s ním neměl slitování a do auta ho se slovy „Neblbni, bude se ti tam líbit, uvidíš“ prostě narval.
Druhý den ráno vzali páníci chlupáče na procházku a vůbec to nevypadalo, že by měl nastat nějaký problém. Nadir radostně vrtěl huňkou, a když šel na volno, byl na cestě vždy o pár metrů napřed.  V okamžiku, kdy se asi po třech stech metrů cesta začala stávat neschůdnou, zarostlá vysokými kopřivami, on by se prodíral dál, ale páníčci to vzdali a zaveleli k ústupu s tím, že musejí najít jinou cestu.
A tak se otočili a šli zpátky, jenomže Nadirek po chvíli zastavil, lehl si a odmítal jít dál.
„No tak pojď, prdelko, vždyť jsme ještě nic neušli, navíc je ještě brzy a jsme ve stínu, to přece nemůžeš bejt tak zmakanej. Vyskoč a jdeme.“
Jenomže kdepak, chlupáč leží, chladí si bříško a odmítá ve zpáteční cestě pokračovat.
„Dobře, tak si trucuj, my půjdeme sami.“ Dvounožci se vydávají cestou zpět osamoceni, ale hned za první zatáčkou zastaví a čekají, jestli je pes poté, co je ztratil z dohledu, bude následovat. A vida, následuje. Jakmile je však vidí, zase si lehne. Takhle se to opakuje ještě kus, dokud nedojdou k silnici. Tam už musejí vzít Nadira na vodítko. Ale kdepak, on si zase lehne a tvrdošíjně odmítá jít dál.
„Přece mu ještě nemůže bejt takový horko?“
„Aby mu něco nebylo.“
Chlupáč nahání páníčkům strach, ne a ne se zvednout. Ale věčně tady ležet nemůže, tak ho páník silou zvedne a trojice pokračuje po silnici, Nadir ovšem velmi neochotně, jen co noha nohu mine. Jenomže jakmile minou odbočku k chalupě a Nadir vidí, že ho dvounožci vedou jinam, pookřeje a nabere rychlost.
„Vidíš to? On to na nás jenom hrál! On jen poznal, že se vracíme, ale chtěl bejt ještě na procházce!“ říká páník paničce. Pak se otočí k Nadirovi: „Ty hajzle jeden, takhle nás strašit,“ pronese láskyplně s úlevou v hlase.
Podobnou situaci pak navodí záměrně ještě odpoledne a Nadir reaguje stejně, a tak si páníčci uleví –  jedinou chorobou, kterou Nadir trpí, je právě diagnostikovaný návratový syndrom.

——————————————————————————————————————–

Ahoj, čtenářstvo, to ses vyděsilo, když jsi včera marně hledalo můj pravidelnej raport, že jo? Já vím, nebylo to ode mě vůbec hezký, ale to musíte přece pochopit. Nejen člověku, ale i psovi je osm jen jednou za život, a tak jsem to včera s oslavou trochu přehnal, že jsem nebyl schopnej sednout ke klábosnici a něco smysluplnýho sesmolit. Dokonce ještě teď sotva pletu nohama a hlavu mám jako střep.

No jo, už osm! To je už pořádnej věk. A představte si, co jsem k narozkám dostal: Poukázku na týdenní zájezd do Máchova kraje! Ze začátku jsem si zanadával, páč už jen ze samotnýho slova zájezd se mi dělá mdlo. Jak z toho slova vyplývá, zájezd je od slova jezdit, a to já k smrti nerad. Jo, kdybych dostal poukaz na záchod do Máchova kraje (nebo kamkoli), to bych bral, protože chodím docela rád.

Ale bacha! Chodím rád jenom jednou cestou, vracet se zpátky tou samou nesnáším – copak jsem nějakej zpátečník? Taky jsem to na tý dovolený dvounožcům patřičně vysvětlil…

A jaká dovolená byla? Když si odmyslím ten cestovní teror, kterej jsem zažil dvakrát, páč nejen, že vás popelnicí na kolech táhnou tam, ale pak dokonce i zpátky, byla to paráda! Každý ráno, když ještě nebylo horko, na dlouhou do lesa, navečer zase do lesa na krátkou – to bych si nechal líbit pořád! Fakt skvělý, a tak když mám vyhodnotit všechna pro a proti, vychází mi, že se dárek mejm páníčkům povedl.

A to je asi tak všechno. Jestli nebude za měsíc zase nějakej mejdan, tak se tady snad zase s hlášením ukážu sedmadvacátýho. Do tý doby se mějte fajn.