„Jakou pseciální dobrůtku mi asi na dnešek přichystáš?“ ptá se ráno Gizem svého dvounožce.
„Nevím, proč zrovna dneska bys měla dostat něco pseciálního,“ odvětí páník.
„Čéče, to by mě zajímalo, jestli jsi na tom tak bídně s pamětí pořád, anebo jen když se máš oklepat a má z tebe něco vypadnout…“
„Vážně nevím, pséče… Něco zvláštního se dnes děje?“ kouká nechápavě Gizemin kamarád a hlavu si může ukroutit.
„Co je dneska za den?“ Nic. S dvounožcem to nehne, v hlavě to ne a ne naskočit. Minuta trapného ticha trvá jako celá věčnost. „Zkus kalendář…“ napoví čumina a tlapou se ťuká do hlavy nešťastná z toho, jak natvrdlého má páníka.
„No jo! Odpusť nebohému! Jsem já to ale hlava děravá! Ale když to tak vezmu kolem a kolem, co pseciálního máš pro nás ty, tlamičko? Přece jen je tohle datum významné pro nás stejně, nemyslíš?“ Jen na chvilku Gizem zaváhá a vydá ze sebe zvuk doprovázený nelibou vůní – neklamná známka toho, že dvounožci si právě svůj díl vyčerpali. „Tak dobrá, dobrá, prodelko, nemusíš nás tady hned udusit. Připravíme ti k našemu společnému výročí nějakou speciální lahůdku, dobře?“
Dnes je to na den přesně pět let, kdy pejska poprvé spatřila svoji novou „boudu“, tedy dům, v němž milostivě nechá bydlet i své tři dvounožce.

„Dobře, odpustím, ale nemysli, že z toho vyjdeš jen tak lacino. Lahůdka je přece dennodenní samozřejmostí, ale dnes, když máme to pěkně kulaté výročí, by ses mohl vytasit s nějakým bonusem, nemyslíš?“
„To bych asi mohl, ale musela bys mi poradit, co by to asi tak mělo být…“
„Už dlouho jsi mi nic nevyprávěl. Tak co kdybych se tady uvelebila, venku je stejně tak nesnesitelný vedro, že procházka by pro nás byla jen utrpením. Co ty na to?“
„Nevím, jestli by mě něco napadlo. Co by sis chtěla poslechnout?“
„Docela by mě zajímalo, jaké to je v mojí domovině, v Anatolii…“
„Máš na mysli Anatolii, anebo Bájnou Anatolii, tedy zem, v níž kdysi vládla královna Gizem, jak jsem ti o ní vyprávěl (k přečtení zde https://kangal-gizem.cz/kdyz-jsou-ty-vanoce/ )?“
„Anatolie jsou dvě? To jsem netušila. Samozřejmě o té, v níž panovala moje jmenovkyně, ta mě zajímá.“

„Tak já to tedy zkusím. Bájná Anatolie je země zaslíbená, jak jistě tušíš, zejména anatoláčkům. Zejména říkám proto, že vy, anatoláčci, jste sice ostřejší, ale když někdo potřebuje pomoct, na plemeno nekoukáte a jste ochotni pod svá ochranná křídla, resp. pod své ochranné tlapy, vzít kohokoli, kdo si to zaslouží.
Země je to veliká. Tak veliká, že kdybys každý den svého života šla na ,dlouhou‘, celou bys ji od východu k západu či od severu k jihu neprošla.“
„A naopak jo?“
„Jak to myslíš – naopak?“
„Od západu k východu nebo od jihu k severu.“ Páník ztuhne, nevěřícně v hlavě převaluje to, co čumina právě vypustila z tlamky. Jeho chytrá Gizem a vypustí něco takového! Až to pejska nevydrží, nad jeho zkoprnělým výrazem se ustrne a žďuchne do něho tlapou: „Neblbni, jen si z tebe dělám prču.“
Dvounožci se očividně uleví a pokračuje: „Příroda je v Bájné Anatolii krásná a pestrá. Kam jen psí oko dohlédne, všude krásně vzrostlé ohromné hovězovníky, dále potom středně velké vepřovinky nebo o něco menší skopovníky – všechny plné šťavnatých plodů. Občas pak někde prorůstají srnkovníky, muflonovníky a další zvěřinovníky lemované nízkým porostem kachnovníků a husovníků…“

Páník se odmlčí, sleduje, jak se z pejsčiny tlamky řinou potoky slin. „Nepřestávej, pokračuj, je to moc zajímavý vyprávění,“ Gizem na to a zasněně poslouchá dvounožcovo povídání.

„To ale není všechno. Tamní bohatá flora myslí i na anatoláčky-vegetariány…“
„Fuj! Takovej není žádnej!“ Skočí pejska páníkovi do řeči.
„Nepřerušuj. Kdybys nebyla tak hrrr,  dozvěděla by ses, ža anatoláček-vegetarián není vegetarián v pravém slova smyslu, jak je známe tady u nás. Anatoláček-vegetarián je pes, kterému červené maso nedělá moc dobře, a tak se krmí masem bílým. Pro takového jsou zde plantáže lososovníků, kaprovníků, tuňákovníků nebo např. krůtovníků či kuřetovníků a taky králíkovníků…“
„Aha, tak to jo, to beru. A to bílý si smějí utrhnout jen vegetariáni? Ne že bych byla po králičím nějak žhavá, to ne, ale třeba takovej losos nebo tuňák, to je lahůdka,“ mlsně se čumina olízne.
„Kdepak, to není jen pro vegetariány. Tam si smí utrhnout každý, co chce. A zvláštní na všech těch rostlinách je, že rostou i v zimě.“
„Aha. Tedy takovej anatolskej komunismus?“
„Fuj! To sem vůbec netahej, hele! Žádnej komunismus! V Bájné Anatolii je násilí zakázano! Když zlá, despotická královna Gizem ve svém království nakonec zcela osamocena zesnula, začali se do země postupně anatolští lvi poznamenaní kletbou boha Kan-Gala, tedy lvi se psí hlavou, vracet. Už nikdy nechtěli dopustit, aby se v jejich zemi ujalo zlo, a od těch dob tam jsou taky na sebe jenom a pouze hodní. A ty tady s komunismem! Fuj!
Najdeš zde dokonce i anatoláčky, kteří královnu Gizem znali osobně. Staří a moudří anatolští lvi se psí hlavou, mudrci, kteří sepisují po staletí různá moudra, z nichž některá velmi dobře znáš, jako např.:

,Jak k jídlu, tak k spánku‘
,Co je v tobě, to ti nikdo nesebere‘
,Co můžeš sežrat dnes, neodkládej na zítřek‘
,Kdo rychle žere, dvakrát žere‘
,Lepší vrabec v hrsti, nežli blechy v srsti‘
,Nenech to koňovi, má větší tlamu‘

A plno dalších podobných…“

„Moudří to starci, opravdu,“ přikyvuje pejska.

„Velmi zvláštní je v Bájné Anatolii čas. Je to totiž pásmo takzvané časové relativity. Je to něco podobného, jako když hodinu po obědě, kdy se nacpeš doslova k prasknutí, přijdeš s tím, že už jsi šest hodin neměla ani sousto, zatímco když několik hodin odpočíváš a já navrhnu, že bychom taky mohli něco dělat, namítneš, že jsi akorát zrovna teď ulehla…
Ale s prací to tam je docela uvolněné – pracuje jen ten, kdo chce, kdo nechce, ten jen odpočívá nebo si hraje. Nebo sportuje. Oblíbený je v Bájné Anatolii sport – tak například dobře znáš anatolský běh, který spočívá v tom, že si najdeš pěkné stinné místo, tam se uvelebíš a vleže sleduješ okolí, a to až do doby, dokud tě hlad nedonutí dosportovat a jít se napucnout.
Další oblíbenou sportovní disciplínou je anatolská sportovní gymnastika. V ní bys asi excelovala, protože na tvoji sestavu v prostných nikdo nemá: Protažení do krásné holubičky, po němž následuje prd (decentní, jsi přece dáma, ale přesto velmi nebezpečný), sed a pro umocnění uměleckého dojmu završíš sestavu mohutným krknutím.

Počasí je k anatoláčkům velmi přívětivé, protože se zde střídají pouze dvě roční období, a to jaro a zima. A zima není nikterak třeskutá. Vedra ani zdejší anatoláčci vůbec neznají.
A tamní hymnu už taky znáš – Huňka vzhůru letí…

No a to je asi tak všechno, co bych ti mohl o Bájné Anatolii povědět.“
„Ty hele, nic ve zlým, ale proč jsem tady a ne tam?“
„Proč asi, proč asi. Co je to za hloupý otázky, pséče? Přece proto, abys nás střežila a dělala nám radost a my na oplátku dělali radost tobě a bylo nám všem hezky. No uznej, že to není tak špatný?“
„Tak dobře, ukecal jsi mě. A teď nakul nějakou tu kravinu nebo prasárnu, docela mi z toho tvýho vyprávění vyhládlo, čéče. A pořádně velkou, když máme to výročí…“

Tyto fotografie od sebe dělí přesně pět let: