Když jsou ty Vánoce…

„Dneska konečně přiletí, Samíku,“ říká Gizem kamarádovi o štědrodenním ranním venčení. „Copak asi dostaneme?“
„To vůbec netuším, ale já bych si přál pořádný jezírko jenom pro mě, abych se v něm mohl cachtat podle libosti a ne aby na mě páník pořád volal ty jeho zákazy: ,Samíku, ne do loužičky‘… To by byla krása,“ a jeho zasněný pohled dává tušit, jaká krása by to pro labradořího kámoše byla.
„Jsi divnej! Fuj, voda! Ta je jenom na pití, ale přece ne na koupání. Lezeš pořád do vody a podívej na sebe, jak vypadáš!“ Samík se prohlíží, ale nic neobvyklého nevidí, a tak nechápavě kroutí hlavou. „Jsi od tý vody úplně rezavej, pséče. To já doufám, že tentokrát dostanu mamuta. Nebo alespoň celou krávu,“ a při pohledu na uslintanou Gizeminu tlamu musí být každému jasné, že by si mamuta nepřála na hraní, ale patřičně naporcovaného.

Když si pak popřejí krásné svátky, rozloučí se a odeberou se do svých domovů, ptá se Gizem páníka: „A co dáš ty svým příznivcům?“
„Kterým? Copak já mám nějaké příznivce?“
„No jasně, nechápavče. Přece svoji čtenářskou obec. Čímpak ji obdaruješ?
„No čímpak? Asi jako vždycky, nějakou naší příhodou.“
„A není to málo?“
„Copak bych asi mohl dát, nevíš, ty chytrá?“
„Vím, jasně, že vím. Co třeba pohádku?“
„No to víš, že jo. To tak! Myslíš, že mám čas teď nahonem vymýšlet nějakou báchorku? Za chvíli vyrážíme s Míšou do zoo, není čas.“
„Do zoo si jeďte sami, já si budu doma odpočívat. Ale do vymýšlení pohádek tě přece nikdo nenutí. Nezapomeň, že jednu už máš…“ Gizem má na mysli pohádku, kterou večer, kdy byla s holčandami naposledy spolu, ano, ten večer před odchodem Adélky, vyprávěla svým ratolestem. Příběh, který doposud znali jenom ti, kteří četli knihu Život s Gizem.
„Ty myslíš, že bych měl?“
„No jasně, že bys měl. Koukej čtenářstvu popřát krásné Vánoce a pohádku poslat do světa.“

A tak tedy páník plní Gizemino přikázání, přeje všem krásné Vánoce plné pohody a ve vzpomínkách se vrací o více než rok a půl zpět:

Pohádka na dobrou noc

V poslední společný večer svorně všechny pejsky uléhají, ještě naposledy se k sobě vzájemně přitulit. A aby se holčandám tulilo co nejlépe, vypráví jim máma pohádku:

„Kdysi za dávných časů, kdy ještě nebyly ani cvičáky, ani výcvikové obojky a psi se živili sami tím, co si uloví (to až mnohem později zjistili, že žít s lidmi je pro ně mnohem pohodlnější), v dobách ještě dávno před tím, než Anatolii ovládli Osmani, dokonce mnohem dříve před tím, než se země stala součástí Byzantské říše, ba co víc, dokonce dávno před tím, než zde vytvořili mocnou říši Chetité, za časů, kdy zde ještě žila všechna zvířata světa, vládla v Anatolii královna zvířat, lvice Gizem…“
„Jé, hele, jako naše maminka,“ skáče do vyprávění Adélka.
„Byla zlá a krutá,“ pokračuje čumina ve vyprávění.
„Tak to nebyla jako naše maminka,“ vyhrkne Širinka.

„Kromě toho byla královna Gizem i velmi nevzdělaná. ,Proč bych se měla učit? Jsem přece královna! Na všechno mám poddané,‘ hlásala a tím se i řídila.
Život pod vládou hloupé, despotické panovnice byl pro poddané hotovým peklem. V zemi se už nedalo volně dýchat, namísto pohody znala zvířata už jenom strach. Zlá královna si den co den vybrala nějakou oběť, na které si vylila zlost. Když například spatřila v jezeře hejno dlouhonohých plameňáků, kterak na jedné noze odpočívají, dala je všechny pochytat a na nějaký čas zavřít do klecí, v nichž je nechala o hladu a žízni. A to jen proto, že se podle královny holedbají tím, jak si žijí na vysoké noze.
Jindy zase zahlédla stádo žiraf okusujících vrcholky stromů, a tak za to, že se podle královny nebohá zvířata povyšují, nechala jim na jejich krásné, ladné dlouhé krky přivázat balvany tak těžké, že chuděrám hlavy klesly k zemi.
Balvany nechala obtěžkat i nohy klokanů. Nebozí vačnatci byli trestáni za to, že si prý příliš vyskakují.

Když si pak jednou prohlížela nově zakreslené mapy svojí země, samozřejmě jim nerozuměla, a tak si nechala předčítat a vysvětlovat, co je na nich zakresleno a napsáno.
,A copak je tohle?,‘zeptala se vrchního kartografa.
,To je prosím tvůj královský palác,‘ vzácná paní.
,Vážně? Takový malý? Budu ho muset rozšířit… A copak je to u něho napsáno? Přečti mi to, nevzala jsem si brýle,‘zakrývala svoji nevzdělanost výmluvami na chabý zrak.
,Hic sunt leones,‘ dostalo se jí odpovědi.
Než si stačil chudák kartograf uvědomit, že královna latinsky neumí, než stačil jenom otevřít ústa, aby vládkyni vysvětlil, že text říká, že ´zde jsou lvi´, královna se rozlítila: ,Tak hic!?! Tobě je tady hic!?? Tak když je ti takové vedro, půjdeš do chládku!‘ A nebožáka dala vsadit na deset let do studeného žaláře.

A takhle to pokračovalo den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem. Díky své nevzdělanosti, hlouposti a krutosti trestala poddané za vše, co jim bylo přirozené: opice za to, že po ní opakovaly všechny posunky, které před nimi udělala, slony za to, že ji svým dupotem rušili v odpočinku, na sově se jí nelíbilo, že přes den spí a tváří se přemoudřele, prasata se se zlou potázala proto, že se válela v bahně, ryby dostaly co proto za to, že byly drzé a na královniny otázky (mimochodem velmi hloupé) neodpovídaly, zebrám vyčítala, že jsou spaví lenoši a i přes den se povalují v pyžamech, ježka vsadila do vězení za to, že když ho chtěla vytahat za ucho, popíchala se, tchoře zavřela do žaláře kvůli tomu, že svým pachem přebil vůni jejího parfému, hyenu dala vsadit do klády proto, že se až podezřele chechtá…

Nebylo dne, aby si nevyhlédla nějakou oběť, nebylo dne, aby někoho neučinila nešťastným. Každému vynadala, na každého láteřila, nic se jí nezamlouvalo. Zkrátka a dobře, každému nasadila psí hlavu.

,Ne, v této zemi žít nechceme,‘ řekla si jednoho dne zvířata. ,Pojďme pryč!‘ volala svorně. ,Ano, pryč odsud. Pojďme nahoru na horu,‘ukázal kamzík na do výše se tyčící Ararat. ,Jako náš praotec Noe postavíme archu a v ní se zachráníme.‘ Ale kdepak – jeho návrh se s nadšením ostatních nesetkal. Jednak se slonům, medvědům, hrochům, nosorožcům a dalším těžkotonážníkům nechtělo zdolávat vrchol posvátné hory, jednak plány na archu byly zastaralé, neboť Noe počítal pouze s jedním párem od každého druhu a v neposlední řadě nemohl návrh projít také proto, že podle předpovědi počasí by museli na další tak příznivé vodní podmínky, jaké měl Noe, čekat minimálně několik tisíc let, a to se jim nechtělo.

Zvířata se tedy dohodla, že utvoří skupinky a vydají se do všech koutů světa. A jak řekla, tak učinila. Jenomže v tom spěchu, jak brali všichni nohy na záda, se někteří jedinci zatoulali, a tak se stalo, že například někteří sloni si to namířili na černý kontinent, zatímco jiní do Asie, podobné to bylo u řady ptáků, z nichž jedni odletěli do Afriky, zatímco jiní našli azyl na území Evropy a dnes, jak dobře víme, letí ty první vždy na zimu navštívit.

Během jediného dne se všechna zvířata rozprchla, a tak královna Gizem zůstala v celičkém království sama samotinká. Ještě jí nedošlo, co se to vlastně přihodilo, jen jí připadalo, že jí něco chybí. Ale co? No ano, ještě dnes nikomu nevynadala, neseřvala a nesepsula! Když si to uvědomila, rozlítilo ji to ještě víc! Musí to honem napravit, honem někoho najít, někoho, kdo si to pěkně odskáče, někoho, na kom si zchladí žáhu! Ale kde jsou všichni? Lenoši se někde zašívají!?! Nikde nikdo! Alespoň nějakou rybu by mohla zpražit… A tak míří k jezeru, volá na ryby, ale ani jediná mřenka se neukáže. Naklání se nad jezero a poprvé v životě spatřuje ve zčeřené vodní hladině odraz sebe sama. ,Tebe jsem tu ještě neviděla! Kdo jsi? Co tu chceš? A ta drzost! Jak ses opovážila ozdobit si hlavu mojí korunou?!? Tohle si nesmí dovolit nikdo! Rozumíš?!? Nikdo! Za tohle tě musí stihnout nejvyšší trest!‘
V tom zaburácí hrom, z nebe sjede blesk a královně Gizem se zatočí hlava. ,Ano, trest přijít musí, v tom máš úplnou pravdu,‘zní k ní silný hlas až ze samého vrcholku Araratu.
,Kdo jsi?‘
,Jsem Kan – Gal, bůh všeho anatolského zvířectva. Všichni poddaní tě opustili, protože jsi byla velmi špatná královna. Už to je trest, ale ještě ne dostačující. Za to, žes všem nasazovala psí hlavu, budeš odteď sama psí hlavu nosit!‘
Gizem pohlédla na svůj odraz ve vodní hladině a skutečně: její lví hlava se změnila v hlavu psí!
A od těch dob se anatolští lvi rodí se psí hlavou.“

Poslední mámina slova však už Adélka se Širinkou nevnímají, spokojeně oddychují a nechají si zdát o svých lvích předcích…

 

Příspěvek byl publikován v rubrice NOVINKY, ŽIVOT S GIZEM a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.