„Mám já to ale těžkej život,“ stěžuje si Nadir svým dvounožcům. „Co všechno musím udělat proto, abyste si mě víc vážili. Co všechno já chudák musím vytrpět, abyste si uvědomili, jakej poklad ve mně máte…“
„To máš pravdu, ale levněji by to nešlo? Připravil ses minimálně o roční příděl masa,“ odpovídá naoko rozhořčeně páník.
„Ale, no to snad ne! Kdo mi tuhle povídal, že vás musím zlobit hodně dlouho, co? No? Nevíš? Mám ti to připomenout?“
„To je sice pravda, ale zlobení je něco úplně jinýho, než nám působit bolest, blbečku,“ říká dvounožec, sahá po laskomině, kterou pak jednou rukou láskyplně vkládá do rozevřené psí tlamy, zatímco druhá ruka hladí chlupatou hlavu.
„A to nemluvím o kádrovým profilu, kterej ti napsali v Praze. Ten si za rámeček nedáš…“
„Tak ten si naopak rozhodně za rámeček dám! To je přece pro kangala vyznamenání a důkaz, že jsem ve formě!“
„Jo, to je pravda. Tak když jsi ve formě, nemůžeš kašlat na svoje povinnosti. Jestlipak jsi už zatočil s tím vetřelcem, kterej si udělal noru u jezírka? Neudělal jsi s ním vůbec nic! Vesele se nám tady courá jako na Václaváku, pséče!“
„Hele, fotříku, mám to pod kontrolou, neboj. Sem nepáchne ani noha,“ Nadir na to, ale uhýbá přitom pohledem, svědomí v tomto ohledu moc čisté nemá…
„Tak pod kontrolou, jo? Tak já ti povím, že ti sem s největší podobností lezou hajzlící, kteří se invazivně šíří po celém pro ně původně cizím území. Jestlipak víš, kdo to je?“
„Rusáci!“
„Tentokrát výjimečně ne. No jen se podívej, jak to máš pod kontrolou…“

Nadir zhlédne noční video z fotopasti: „Ale, vždyť já…“ koktá a znovu si přehrává video. „Tak to si na mě nepřijdeš! Máš tam datum, je to víc než osm let starý“ a jeho psí tvář ozdobí vítězoslavný úsměv.
„To si na tebe rozhodně přijdu. Datum je starý proto, že mi, nevím z jakýho důvodu, nedrželo nastavení, ale víš moc dobře, že jsme fotopast instalovali teprve nedávno. Jestlipak víš, kdo ti škodí v revíru?“
„Asi kuna, ne?“
„Ta by si neudělala hnízdo v kořenech jalovce u vody. Kdepak. Vypadá to, že to nebude ani Rusák, ani kuna, ale norek americký, který se v posledních letech u nás hodně šíří.“
„Vrazi z Wall Streetu!“
„Tak si nemysli, že se celý noci budeš jen povalovat, koukej s ním zatočit. A vlastně se nemusíš ani povalovat celý dny. Víš co, pojď, půjdeme posekat trávu.“
„Cože? Už zase? Ty chceš, abych se strhal?“
„Jaký zase? Vždyť jsme letos ještě nesekali.“
„No jo, no, co mám s tebou dělat. Jsem já to ale chudák,“ brblá chlupáč, ale přece jen jde ven na fotříka dohlížet…
——————————————————————————————————————–

Začátkem března (přesně čtvrtého, v sobotu) vpodvečer Nadir přišel domů, lehnul si, ale jakmile ulehnul, zvedl se a šel zase ven. Po chvíli se vrátil a celé se to opakovalo. Nedokázal ležet a zjevně měl nějaké akutní bolesti. Dostali jsme strach, báli jsme se, aby to nebyla třeba torze žaludku, a tak jsme volali na veterinu a domluvili se, že tam s Nadirem pojedeme.
I když se zvedání na rentgenový stůl Nadirovi evidentně nelíbilo, proceduru jsme zvládli. Snímky obavy nepotvrdily, o torzi žaludku nešlo. Ale sono ukazovalo cosi neidentifikovatelného poblíž prostaty. Nadir dostal dvě infuze a léky s sebou domů s tím, že následující den se má přijít ukázat.

Ani druhý den nebyl Nadir od rána ve své kůži. Ocas tahal schlíple téměř po zemi a venku na krátké procházce při každém pokusu o vykadění pouze bolestivě zakňučel a nic ze sebe nedostal. Celou proceduru z předchozího dne (rentgen, sono) absolvoval znovu se stejným výsledkem. Opět dostal léky a další den opět na kontrolu.

Pondělní ráno už bylo veselejší. To by člověk neřekl, jakou radost mu může udělat obyčejné psí hovínko. Pro nás mělo v tu chvíli cenu zlata. Nadir měl taky úplně jinou náladu – vypadal v pohodě a huňku si venku nesl opět hrdě vztyčenou. Byl na tom subjektivně opravdu dobře, a tak jsme ho nestresovali další jízdou autem a na veterinu jsme šli pěšky. Ač byl Nadir v pohodě, sono stále ukazovalo jakýsi útvar v blízkosti prostaty. Nadir dostal další léky s tím, že zhruba po týdnu přijde na kontrolu.

Celý týden se Nadir zdál být už v pořádku, v úterý 14. března nám ale pan doktor doporučil návštěvu specializovaného diagnostického centra v Praze, protože vyšetření na ultrazvuku stále ukazovalo jakýsi neidentifikovatelný útvar v blízkosti prostaty.
Dva týdny nato jsme vyrazili do Prahy. Nadir byl zcela ve formě a dával to psím klukům v čekárně ostentativně najevo. Díky tomu si vysloužil i v později vydané lékařské zprávě kádrový posudek (který měl samozřejmě jen poukázat na to, že subjektivně je v pořádku: „.…Dobrý výživný stav (BCSS 6/9), srst normální = zajímá se o vše, chce zabít všechny psy v čekárně, T 38,6C, sliznice růžové, MU normální, Dha Db bze abnormalit…“
Zvednout Nadira na stůl, otočit ho na záda a přesvědčit ho, aby v této poloze nějakou dobu vydržel, byl docela boj, ale za pomoci silných paží a vlídného slova šeptaného do psího ucha jsme vyšetření zvládli. Pan doktor Nadira podrobně zkoumal na ultrazvuku a z místa, kde se onen útvar, který tam neměl co dělat, odebral injekční jehlou dva vzorky. Jeho zasmušilá tvář však nevěstila nic dobrého. Nechtěl nás jakkoli strašit, ale z jeho slov vyplynulo, že máme být připraveni i na nejhorší variantu. Byla to hrozná rána! Oči se nám zalily slzami. Na dotaz, co se s tím dá dělat, pokud by se potvrdil nejhorší možný scénář, lékař řekl, že neví o chirurgovi, který by se do toho pustil, protože útvar je v místech, kde je plno nervů, které mají na starost funkce zadních nohou, svěrače… Ale víc nám poví až po výsledcích cytologického vyšetření, které bude mít odpoledne.

Cesta z Prahy byla pro řidiče hrozná – v očích slzy a v hlavě myšlenky na to, co bude dál, mísící se se vzpomínkami na Gizem a její truchlivý osud. Nechtělo se věřit, že by toho krásného a hravého psa v plné síle mělo potkat něco podobného…
Odpoledne v domluvený čas s obavami vytočil dvounožec číslo kliniky: „Výsledky cytologického vyšetření neukazují na to, že by mělo jít o nádorové onemocnění…“ Opět slzy v očích, tentokrát od radosti, ale hlas na druhé straně ihned optimismus krotí: „Neradujte se předčasně. Jde o veliký hematom, jehož příčinu neznáme a musíme vzít v úvahu, že by mohlo jít o nějakou cévní anomálii v oblasti větvení iliackých cév, jako například výduť. Ani v takovém případě by se s tím bohužel nic dělat nedalo. Ale je i možné, že si mohl tu krevní sraženinu způsobit třeba tím, že si nějakou špatně strávenou kostí přivodil zácpu, a když se snažil ji vytlačit, praskla mu cévka. V takovém případě by se měla sraženina časem vstřebat. Moudřejší však budeme později, až uděláme další sono. Přijeďte za tři týdny a uvidíme, k jakému dojde posunu.“

Zamluvili jsme si tedy termín, ale když se blížil, říkali jsme si, že vlastně nemá cenu Nadira stresovat cestou do Prahy, protože případné vyšetření by nemohlo v ničem pomoct, pouze by nám dalo informaci. Po telefonické konzultaci nám pan doktor dal za pravdu: „Je pravda, že toto chirurgicky řešit neumíme. Pokud nejde zajistit podmínky bez námahy daného procesu v oblasti podpáteří, nechal bych tomu volný průběh. Nechte kolegy v Ústí sledovat vývoj…“
Domluvili jsme tedy kontrolní sono u „našeho“ veterináře, a to na 17. dubna.
„Nic tam nevidím…“ Krásnější slova na světě ve chvíli, kdy lékařka „luxovala“ Nadirovi břicho, neexistovala. „Opravdu, mám pro vás dobrou zprávu, zdá se to být v pořádku.“
Neskutečný balvan spadl z našich srdcí…