Ahoj, čtenářstvo. Tak nám ten únor pomalu končí. Smutnej únor. A není to tentokrát proto, že (jak říká páníček) je smutnej, páč je suchej…
——————————————————————————————————————–
Dvě krásné, pětileté kangalí dámy odpočívají s plnými břichy pod vepřovníkem, když v tom jedna na půl oka vidí, jak se k nim přibližuje nějaká psí postava.
„Mami (Ano, ač je každé pět let, jde o matku s dcerou, protože v Bájné Anatolii se nestárne – kdo se tam dostane v pěti letech, je pětiletý už napořád.), někdo sem jde.“
Gizem ani neotevře oko, jen si tak pod čumec povzdechne: „Ach jo, copak je tady málo místa, že musí lízt zrovna k nám? Třeba támhle v hovězím háječku není ani noha…“
Jenomže to blížící se postava neslyší. Anebo možná slyší, ale slyšet nechce – míří si to přímo k oběma fenám.
„Mami, je to nějakej retrívr.“
Gizem se otočí a kouká, div že si oči nevykouká.
„Adélko, to není jen tak nějakej retrívr, tenhle je zlatej.“
„To přece poznám, že je zlatej, znám přece zlatý retrívry.“
„Ale prdlačku, ty mi nerozumíš. Tohle je zlatej zlatej retrívr.“
Adalet nechápavě kouká.
„Tenhle zlatej retrívr je opravdu zlatej. Toho znám. To byl můj soused, pamatuju si ho, když byl ještě štěně. Moc milej kluk.“
„Tak to je jiná, ať přilehne a něco zakousne.“

„Ahoj, Kubo, tak ty jsi taky dorazil. A nejsi tu taky nějak předčasně?“
„No jo, máš pravdu,“ říká Kuba a diví se, že po těch letech, co se neviděli, vypadá Gizem stále stejně. Ještě mi nebylo ani devět let…“
„Je to na prd, viď? Hlavně proto, že po nás zůstávají bolavý lidský duše. Ale to víš, to je taková povinná daň, kterou musí zaplatit každej dvounožec, kterýmu my, chlupáči, přinášíme radost. Čím víc radosti dvounožcům dáme, o to vyšší daň pak lidi zaplatí. Je to krutý, ale nic se s tím dělat nedá, takhle to zkrátka bylo, je a bude. Ale jednou se s nimi se všemi zase setkáme. Pro ty hodné, které máme v srdcích a kteří mají v srdcích nás, je tady místa dost. A teď si pojď utrhnout kus masa a odpočiň si po tak náročný cestě…
——————————————————————————————————————–

Tak proto, je ten únor takovej smutnej, víte? Cooper, Coopy neboli Kuba byl můj soused, kterýho jsem už coby štěně za plotem zlobil, když jsem mu schválně pobíhal u plotu s kostí a on měl hroznou zlost, že se na ni přes plot nemůže dostat. Když jsem pak vyrostl, zlobíval na oplátku zase on mě, když se s nějakou dobrotou uvelebil tak, abych ho viděl… Ale přesto to byl kamarád, parťák v hlídání a teď mi tu chybí. A nechybí zdaleka jen mně. I můj páník měl Kubíka moc rád a teď, když jdeme kolem Kubovy branky, páník vždycky pozapomene, že Kuba odešel a čeká, že přiběhne k brance pro piškot…

Tak to je pro dnešek všechno, za měsíc se zase objevím a doufám, že budu mít už jen veselý zprávy.