„Hele, moc si nedovoluj, kamaráde. Už dvanáct hodin jsem těhotná,“ spraží Gizem Samíka, jakmile se při ranní procházce pokouší o důvěrnosti.

Její labradoří kamarád zůstane stát jako opařený: „Jak jsi mohla? Jak jsi po tom všem, co jsme spolu zažili, mohla?“ Jeho slzy smáčejí běloskvoucí sníh. „To jsi mi neměla dělat. Vždyť tě ani nemá rád! Je to jen chtivej psigolo a nic víc!“

„Tak hele, jsi sice můj nejlepší kamarád, ale to neznamená, že budeš takhle ošklivě mluvit o nastávajícím otci mých dětí! Vůbec tomu nerozumíš. Tolga je, on je, on zkrátka je…“ Větu nedokončí, jen se zasněně zahledí do dáli.

„Ale nic si z toho nedělej, Samíčku, víš moc dobře, že zatímco ON (opět zasněný pohled) z mého života zmizí, ty zůstaneš nadosmrti. A řekni, není to lepší, než si jen užít a nemít nejlepšího přítele?“

„Já bych bral obojí,“ myslí si Samík, ale Gizemina slova ho přece jenom trochu uchlácholí. „Vždyť má pravdu.“ Ale ani to mu nezabrání v dalších důvěrných pokusech, které mu Gizem po určitou mez toleruje, ba co víc, chvílemi Samíka zaučuje, jak na to. Po chvíli je Samík samým zaučováním tak zmožený, že namísto veselého skotačení sotva motá tlapkami, polehává a když ho Velkej Sam přivolává s tím, že bude muset domů, vůbec neomlouvá a poslušně cupitá, následujíc svého páníčka…

(Vážený a milý čtenáři těchto stránek, omluv prosím sníženou kvalitu obrazu, závada není na Tvém přijímači. Mobil přece jenom na focení ideální není…)