„Nevděčnice nevděčný,“ hudruje zrána čumina div ne na celý svět.
„Copak, prdelko, kdopak ti co zlého provedl?“
„Ani ne tak provedl, jako spíš neprovedl, čéče. Tak ti mě nějak napadlo, že jsem nedostala dopis od štěněnek ani nepamatuju. A to si piš, že paměť mám sakra dobrou, ne jako ty, nemohoucí starče,“ vysvětluje Gizem.
„No, no, no…“ ozve se z hrdla uražené mužské ješitnosti, ale na víc se pejsčin páník nezmůže, protože proti do očí bijící pravdě lze sotva něco namítat. „Nebuď drzá, jo? A vůbec, kdypak jsi psala holčandám ty, aha? Na to je i tvoje vpravdě sloní paměť krátká, viď? Co kdybys to zase vzala po tvém, tedy přes kopírák, a Adélce se Širinkou něco hezkýho napsala?“
„Jéééééé, to je votrava,“ s grimasou vypustí čumina. „O čem jim asi tak mám psát, nevíš?“
„To je přece jedno, napiš jim cokoli, ony si rády přečtou i sebevětší pitomost, když je od mámy.“
„Ty, hele, teď nevím, jestli se nemám urazit,“ ale přemýšlet nad tím se pejsce nechce, na to je příliš líná.
„Co kdybys jim poslala nějaký selfíčko? Vždyť od tebe nedostaly žádnou fotku už pěkně dlouho.“
„Jééééé, víš jak já ty selfíčka nerada. Copak jsem nějaká blondýna?“
„Jsi…“
„Ale s černou maskou, tak ze mě nedělej žádnou takovou, jo? A vůbec, jestlipak moje dcerunky ještě vědí, jak jejich dědouš vypadá? Už jsi za nima nebyl taky pěkně dlouho. Tak víš co? Selfíčko jim udělám, ale jenom s tebou“ a potutelně se usmívá. „Jinak mají holky smůlu.“
„No tak dobře, vyděračko jedna,“ velmi neochotně svolí dvounožec a nechá se s Gizem zvěčnit. „Tady máš papír, psadlo, kopírák a obálku a ať to sviští. A k selfíčku přidej i nějaký z těch čerstvejch fotek, ať prdelky vidí, jaká jsi štramanda a jak umíš pořád krásně nahodit číro.“

Gizem se chvíli přehrabuje ve fotografiích, každou bere několikrát do tlapy a pečlivě zvažuje, kterou přidat do obálky: „Tuhle ne, tady vypadám tlustá. Na týhle se zase blbě usmívám. A co tahle? Jo, ta by asi šla. Ale tuhle, tu tam nedám ani náhodou, na ní vypadám jako kráva…“ Až je nakonec vybráno a pejska se dává do psaní dopisu svým dvěma ratolestem:

Moje mylí holčyčki Adélko a Šyrynko. Taxme se z vašym dědou a mím páňýkem a kamarádem (to nejsou třy různý lyďy ale furt jeden a ten samej dvounožec) rozhodly že vám pošlem nějakí fotki abijste nezapoměli jak vlastně vipadáme.Uš sem se trošku rozlobyla že my nepíšete ale pak my bilo řečeno že bi sem měla napsat já tak pýšu. Asy vás zajýmá jaxe vaše máma má.Tak uš podle fotek je jasní že sem frajerka že jo. A nechte sy ti řečy. Jako bi sem vás slišela namýtat že vi ste krásnějšý a kdesycosy. Tak to hned v zárotku zarazým páč vi nikdy nemúžete bejt tak krásní jako vaše máma. To jen tak pro pořádek. Ale na druhou stranu uznávám že ste se my povedli a že krásný ste. To jo.
Jaxe máte asy vi prdelynki moje malí? Netíraj vás hladi? Ne že bych sy nemohla stěžovat to já múžu vždicki ale přes to musym uznat že se o mně paňyčka se ségrou Mýšou a s páňýčkem starajcelkem slušně. Nějakí rezervi bi se syce ještě našli ale ti se najdou vždicki že jo. Takže já se mám fajn a doufám že vi taki.A právje se my nese dobrútka tak budu muset končyt to jystě  uznáteže plní břýško má přednost. Taxe my moje holčyčki zlatí opatrujte mnějte se krásně a nezapomeňte ňyc s toho co sem vás naučila.
Mylyjóny pusinek a zubynek vám posýlá vaše mylujýcý máma.

Poté Gizem dopis po sobě přečte, zkontroluje, zda nemá někde chybu, s uspokojením se pousměje, dopis složí a přidá k fotkám do obálky. „Tak tady to je, dědku. Nezapomeň to hodit do schránky a mě za ten výkon odměnit nějakou mňamkou…“