„To bylo za trest?“ ptá se dotčeně Nadir svého dvounožce poté, co dva dny nebyl na procházce.
„Myslíš za tu borůvku?“ Nadir totiž opět vyhrabal tu samou borůvku jako minulý měsíc, přestože za to dostal od fotříka vynadáno.
„Ale kdepak, i když bys za to, co jsi provedl, zasloužil přinejmenším jednu za ucho. Ale copak se dalo ven chodit? Vždyť jsi to viděl sám – jen na tom kousku chodníku k louce bychom si natloukli obě tlamy a zlámali všechny tlapy, který máme, ty ťulpasi.“
„Aha, tak to jo,“ smířlivě odvětí chlupáč. „Ale teď už by se ven jít dalo, nemyslíš?“
„Co s tebou mám dělat, otravo,“ říká páník, obléká sebe i psa a oba vyrazí alespoň na krátkou procházku. Po procházce si dá Nadir šlofíčka, ze kterého ho probere příchod babičky a následné cinkání příborů u štědrovečerní tabule.

Po večeři se všichni odeberou pryč, jen Nadir zůstává u stromečku. Chce si počkat na Ježíška a poděkovat mu za dárky, které dostal před rokem. Jenomže je štědrovečerním kaprem tak zmožen, že usne. Probudí ho až cinkání zvonečku a rozzářené svíčky na vánočním stromku.
„A sakra, zase jsem ho prošvihl! A přitom tady musel být pěkně dlouho, když tu nechal tolik dárků. Jestlipak je i něco pro mě?“ Zvedne se, obejde stromek, zaboří čumák mezi dárky a zcela neomylně, stejně jako loni, vytáhne dárek, který je jenom a pouze pro něho. S kačerem na hraní jde pak spokojeně ven.

Když jsou všechny dárky rozbaleny a rodina odpočívá, sehne se páník k ležícímu Nadirovi a vidí, že jeho adoptivní synek má smutný pohled.
„Copak je, Nadirku? Nejsi spokojenej s dárkama, který jsi dostal?“
„Ale jsem, to víš, že jsem. Ale trochu mě šidíš, taťko.“
„Ale jdi! Ty si tak můžeš stěžovat…“
„Můžu…“
„Nezlob! Máš se tu snad špatně, ty nevděčníku?“
„To nemám, i když lepší by to mohlo bejt vždycky, že jo… Ale, víš…“
„Co mám vědět? Tak už se vyžvýkni, pséče, leze to z tebe jak z chlupatý deky.“
„Tak dobře, já ti to povím. Víš, Gizem jsi občas vyprávěl nějakou pohádku a mně žádnou…“
„A ty bys opravdu chtěl pohádku? Takovej velkej kluk?“
„Chtěl…“
„Napadá mě teď jedna, ale je o dvounožcích, nevadí?“
„Vůbec ne, hlavně když bude nová, kterou neznám.“
„Tak dobře, udělej si pohodlí a poslouchej.“

Splněné přání

„Byl 31. prosinec, poslední den v roce, a Jurij si řekl, že…“

„Ale víš ty co? Pohádku nemusíš jenom poslouchat, ale můžeš se na ni podívat.“

Když pohádka skončí, Nadir kouká a nechápavě kroutí hlavou.
„Co se ti nezdá?“
„Taťko, já to nepochopil.“
„Tak si to pusť ještě jednou, nechápavče.“
Nadir si tedy pustí pohádku ještě jednou a se stále stejným nechápavým výrazem kouká na dvounožce.
„Ty se mi zdáš. Ty jsi to opravdu nepochopil? Nepochopí to jenom ten, kdo nedával při sledování pozor, anebo naprostej tupec. Mám si o tobě snad myslet, že jsi tupej?“
„Ne, ne, počkej, já si to pustím ještě jednou a budu se soustředit, jo?“
Když dokouká potřetí, rozesměje se a plácne se tlapou do čela. „Jsem já to ale mamlas! No jo! Už rozumím. A doufám, že až si nás lidi budou číst za měsíc, bude pohádka realitou. Každopádně jim teď popřejeme hodně štěstí, lásky a pohody – a hlavně bez strachu a bomb.