„Copak se děje, prdelko?“ ptá se páník čuminy, která má zcela evidentně už nějaký čas brouka v hlavě, který nedá a nedá pokoj.
„Víš, já… Ale vlastně nic…“
„Ale no tak, pověz, něco tě trápí?“
„Netrápí mě nic, ale… Ne, promiň, já nemůžu, je mi to vůči vám strašně hloupý…“
„Ale no tak, neostýchej se. Nějaký ten pátek se už známe a myslím, že si věříme, ne? Mně můžeš říct všechno, vždyť se máme rádi.“
„A nebudeš se na mě zlobit?“
„Já? Na tebe? Na tebe nikdy, prdelko moje milá.“
„Víš, jak jsi mi vyprávěl o Bájné Anatolii, která je hotovým rájem – jak si tam psi jen hrajou, když chtějí, a když nechtějí, tak si jen tak leží a odpočívají… A na keřích tam rostou všude kusy hovězího a vepřovýho a drůbežího masa…“ Gizem se mlsně olízne a zahledí se dlouhým, nepřítomným, zasněným pohledem.
„A co mi tím chceš naznačit? Snad ne… Tak to v žádném případě! Na to hodně rychle zapomeň, na to máš ještě moc brzy. Ty totiž ještě nevíš, že Bájná Anatolie je zemí hlavně pro seniory. Vy, mladí, statní, krásní psi, nemůžete opouštět své páníčky. Máte jim dělat společnost, hlídat je a oni se o vás zase mají s láskou starat.“
„Víš, já bych se tam ale moc chtěla podívat…“ A zase ten zasněný pohled.
„A kdopak by nás tady asi tak hlídal, co? A kdo by dělal potravinovou inspekci? Čí hlava by vykoukla ve dveřích vždy, jakmile se otevřou dveře ledničky? Kdopak by nás vítal radostným huňkovrtěním? Kdopak by nám asi tak láskyplně ožužlával uši, jako to umíš jenom ty? Kdopak by tak elegantně a přitom disciplinovaně dokázal vyloudit i ten poslední kousek dobroty z talíře? Kdopak by nám pomáhal česat třešně? Kdo by vyháněl nepřátele narušující hranice naší zahrady? Kdopak by nám tak hezky po ránu vleže na zádech „tlapičkoval“? K čí kebulce bychom si tak rádi přičichávali a obdivovali, jak krásně voní? Kdo by prováděl revize babiččiných kabelek, zda se v nich neskrývá něco dobrého? Kdopak by asistoval paničce při vaření? Kdo by nám dělal dennodenně radost při pohledu na spokojeného psíka? Kdo…“
„Ale to já přece všechno vím. Ale stejně…“
„To bys nám přece neudělala. Máš se u nás snad špatně? Stravu dostáváš výbornou, na procházky chodíš, děláme ti dveřníky, kdykoli si ťukneš, že chceš domů či ven, jsi člen rodiny s výsostným postavením…“
„Stěžovat si určitě nemůžu. Já vím, že se mám moc dobře. Však se taky namísto rčení ,mít se jako prase v žitě‘ ujalo ,mít  se jako Gizem u páníčků‘. Ale stejně mě to moc láká. Uvědom si, že spousta těch seniorů, kteří se do Bájné Anatolie dostanou, toho zdaleka se svými páníky za mnohem delší život nezažije, co já za pět let s vámi. Jen si pročti zpětně všechny ty příhody, co jsme jich spolu prožili. Navíc kdybych se do té země vydala teď, tak bych tam byla za hvězdu – musíš uznat, kolik tak krásně rostlých mladých krasavic tam asi je? Myslím, že na drápech jedný tlapy bys je spočítal. A podívej se na sebe, jak jsi už šedivej, starej a tlustej. Taky si potřebuješ odpočinout od toho věčnýho ranního vstávání a procházek, když tě nenechám ani kávu dopít a tahám tě z pracovny ven. A dala jsem světu dvě krásný holky – no uznej, není to všechno pravda?“
„No ano, to je pravda. Ale i když jsem plesnivej, starej a tlustej a zrána občas brblám, že se mi nikam nechce, chodím s tebou ven rád. A kdybys odešla, už bychom se nikdy neviděli. To bys chtěla?“
„Tak to určitě ne, nechtěla! Ale není to tak, už jsem se na to informovala. Do Bájné Anatolie prý mohou i páníčci požívající bezmeznou důvěru svých pejsků. Ode mě byste dostali vízum pro volný vstup a já bych vám tam zatím držela nějaký moc pěkný místo a čekala bych na vás. Co ty na to?“
„Opravdu bys nám držela místo a čekala bys na nás? Nezapomněla bys na nás?“
„Jak bych mohla! Vy na mě taky přece nikdy nezapomenete.“
„Na tebe? Nikdy! Jak bychom na tebe mohli zapomenout?!? Na nejdražší a nejkrásnější pejsku na světě! Vážně je ta tvoje touha tak silná?“
„Je…“
„Když je to tak, nedá se nic dělat, moje milá, holt se tedy připrav na dalekou cestu.“ Gizem si balí uzlíček, do něj oblíbenou pochoutku a nejmilejší hračku. „A co ty ostatní hračky, ty si nevezmeš?“
„Kdepak, na cestu mi stačí jedna. Dejte je potřebnějším.“
Pejska už má sbaleno a nastává chvíle rozloučení, ovšem vědomí, že pejska na páníčky bude čekat a že se spolu zase setkají, dělá loučení snazším. Dlouhé objetí se „ségrou“ Míšou, paničkou a páníčkem, trojí políbení na čumec a Gizem se po cestě, po které se tolikrát předtím ubírala se svojí smečkou, tentokrát vzdaluje úplně sama. Jen jednou jedinkrát se ta majestátní krasavice ještě ohlédne, zamrká spiklenecky těma nejkrásnějšíma psíma očima, které jenom svět kdy viděl, zamává dvounožcům a s huňkou elegantně vztyčenou mizí v dáli…