„Hlavně že ses spravoval s plotem, aby k nám nemohl Josífek na návštěvu, viď?“ posmívá se Nadir páníčkovi, který sleduje na videu z fotopasti akrobatické kousky kuny, pro kterou není žádný plot překážka.

„No jo, týhle potvůrce asi návštěvy nezakážu. Jen doufám, že nebude mít touhu usídlit se nám na půdě,“ odvětí dvounožec a následován chlupatým kamarádem přemisťuje se k televizi.

„Plyn! Uniká nám plyn!“ vykřikne v půlce napínavého filmu panička.
„No fakt! A to pořádně! Ta kontrola nám asi zachránila život!“
Zrovna včera plynárenské společnosti v souvislosti se začátkem topné sezóny přistoupily ke kontrolám těsnosti plynovodních potrubí tzv. odorizací, kdy se do plynu přidává zapáchající látka.
„Zavolám na pohotovostní služby plynařů, jak radili.“
A zatímco páník hledá příslušné telefonní číslo, panička přemýšlí a evidentně se jí něco nepozdává.
„Myslíš, že je možný cítit tu plyn, když jsme ho už před půl rokem zrušili?“
Páníček se zarazí a plácne se do čela: „Jsem já to ale trouba! No jasně, že nemůže! To nám uniká tady ta naše domácí plynárna,“ a ukazuje na Nadirka spokojeně chrnícího ve svém vlastním smrádku. Ten zaregistruje, že se o něm mluví a jen tak na půl tlamy zadrmolí:
„Čím si mě krmíte, to ze mě dostanete. Cpěte mě samým telecím a ucítíte rajskou vůni…“

Druhý den (už je řádně vyvětráno) je panička v práci a chlapi zůstali sami doma.
„Taťko, už dlouho jsi mi nevyprávěl žádnej příběh.“
„Copak bys rád slyšel? Zase nějakou pohádku?“
„Pohádky mám sice rád, ale přece jen jsem už velkej kluk. Neměl bys něco pro nás, dospěláky? Třeba něco i trochu pikantního?“
Páník se zamyslí.
„Vlastně jo, mám. Jaká náhoda! Mám jednu docela novou příhodu. Klidně ti ji povím, ale musíš mi slíbit, že to zůstane jen mezi náma, chlapama.“
„No jasný, copak jsem nějaká udrbaná čuba?“
„Ruku na to?“
„Jasně, tlapu na to!“

Dvojité rendez-vous

Stalo se to asi před deseti dny. To si tak vykračuju a náhle se zarazím. Najednou jsou přede mnou dvě krásky a já z nich nemohu z nich spustit zrak. Stojí kousek vedle sebe, každá jiná a přitom obě nádherný. Chvíli váhám, až se přece jen odhodlám:
„Pojďte ke mně, krasotinky.“
„Pojď ty k nám.“
Nenechám se dvakrát pobízet a jdu.
Už jsem u jedné z nich a pln toužebného očekávání se nesměle zeptám: „Smím?“
Mlčí, jen stojí a čeká, co udělám. Je to vzrušující. Skláním se k ní a ona neuhne ani o milimetr. Dotknu se její nohy a ona se nebrání. Sunu tedy svoji ruku po noze odvážně výš a výš, kam se jenom dostanu. A tam pak jedním prstem zkoumám a zkoumám… Až náhle ucuknu. To ne!
Přesunu se k té druhé. I ona je povolná a zdá se, že mi dovolí cokoli. Drze tedy i jí sáhnu na nožku a mířím odvážně výš a výš, opět pak jedním prstem šmátrám… Jsem vzrušený. Cítím to, co by každý muž na mém místě chtěl cítit. Popadnu ji a zvedám tu krásku do výšky, obdivuju její krásné tvary a zespodu se nemohu vynadívat na tu nádheru: To je ono! Rourky (tzv. molitan)! Ne jako ta předchozí, která měla lupeny (tzv. chladič).
Místo po ní zašlápnu a poslední houbu sezóny uložím do koše. Loučím se s lesem, který mám tak rád a děkuju mu za to, že i letos byl ke mně tak štědrý a doufám, že ještě pár let budu mít sílu ho navštěvovat…

„Tak co, líbilo?“
„No, já ti nevím…“ rozpačitě volí Nadir slova, aby se taťky nějak nedotkl. „Čekal bych od toho trošku víc. Ale nebudeme to rozebírat a půjdeme raději ven, jo? Podívej, napadla nám zmrzka.“