„To je divný,“ mudrovala zrána Gizem, když si fintivě upravovala vizáž, „padají ze mě chlupy, přitom srstopad už máme dávno za sebou. Venku se to hemží divočáky, neklamné znamení toho, že je tu prasinec v plné síle…

Tak šup, šup, páníčku, naplň kouzelnou kapsičku a jdeme, těším se na Samíka. Ukaž, co tam dáváš? Dej sem vzorek!“

Gizem dostává jeden piškot, který doslova vdechne, přičemž si vzpomene na dvojici piškotů slepenou lahodným krémem, mňamku, kterou dostala včera na ochutnání: „Není to špatný, ale ten pišburger by byl lepší…“

Na louce se pak poté, co se pozdraví se Samíkem, dvakrát ho přeskočí, třikrát kousne do huňky, čtyřikrát mu podrazí tlapku a pětkrát něžně ožužlá ouško, chlubí svému věrnému labradořímu kamarádovi medové barvy: „Já mám páníčka s PP, heč!“

„Tak to já o svým páníčkovi asi říct nemůžu, ale přesto ho mám rád. Copak ty bys ho bez PP ráda neměla?“

„Měla, to víš, že měla. Ale s PP ho mám ještě radši…“

„A to já mám páníčka rád pořád stejně, papírák nepapírák.“

„Jakýho papíráka, makovičko zrzavá? PP přece znamená plno piškotů…“