„Děláš něco?“
„Jasně, že dělám, neruš!“
„Neměl bys hlídat?“
„A no jo, pořád, vždyť hlídám! Přisedni si, koukej se a neruš. To je pohodička, viď?“ reaguje Nadir na páničkovu výtku, podle níž by měl vetřelce vyhánět a ne kochat se pohledem na ně.
Teprve až když taťka naznačí, že by se mohlo jít na procházku, ale neví se, zda si ji ten chlupatý lenoch zaslouží, přeochotně vyskočí a opeřence z jezírka vyžene. Jen tak tak, že se nepřerazí o hračky, které má roztahané na každém kroku. Jednu z nich popadne a přinese páníčkovi.

„Copak, ty si chceš hrát? Jsi už pomalu dědek, ale hravej jsi jako štěně,“ řekne taťka, hračku vyndá chlupatci z tlamy a odhodí ji do dálky. Nadir vystřelí, hračku popadne a dělá s ní kusy, do slova a do písmene psí.

Když se dostatečně vyblbne, nechá se obléknout do obojku, zkontroluje, zda si páník nabral piškoty na cestu, a oba vyrazí na každodenní procházku.