„Pojď se pořádně proběhnout, Samíku,“ říká při ranní procházce Gizem svému čtyřnohému kamarádovi. „Včera jsem zase držela redukční hlídku a sama teď mám problémy, musím to shodit…“
„Koho že jsi to držela? Chytila jsi nějakýho vetřelce?“
„Ale ne, nedržela doslova, ale obrazně. Ty nevíš, co znamená držet hlídku?“ Nechápavý výraz v Samuelově očkách je pro čuminu dostatečnou odpovědí, a tak pokračuje ve vysvětlování: „Držet hlídku zkrátka znamená stát na stráži, hlídat. No a držet redukční hlídku znamená hlídat, aby se tvoji nejmilejší nepřežírali a nebyli pak tlustí a nedělali si z těl mrzáky. To víš, já se kolikrát na to žrádlo ani nemůžu podívat, ale přece nenechám svoje drahé dvounožce ničit si postavy. Taková já jsem obětavá…“
„Jejda, když je to pro tebe taková oběť, já budu hlídkovat místo tebe, co ty na to?“
Gizem se lekne, že by najednou na její páníčky při jídle házel prosebnými pohledy místo ní její kamarád, a tak začíná přibržďovat: „Ale ne, to nemusíš, já to dělám z lásky. Ty si hlídej u sebe, svoje páníčky máš určitě radši než moje…“
Samík se zamyslí: „No jo, to je pravda. A začnu hned dneska. Když jsme vycházeli ven, už to v kuchyni krásně vonělo. Asi bude nějaké dobré masíčko…“
„Já včera chránila páníky před přecpáním jablky.“
„Fuj! Jablka? To žereš???“
„To čučíš, jak se dokážu obětovat, viď? To víš, co by pes neudělal z lásky k bližnímu svému… Ale musím přiznat, že jablka mám docela ráda. No, docela ráda – vlastně je miluju. Můžu se po nich utlouct.“
„Ty jsi divná. Jablka…“
„No jo. Nejlepší jsou pečený v troubě. To je mňamka. Pečený s přílohou,“ mlsně se olízne při vzpomínce na včerejší štrůdl. „Ale nemysli, že jsem nějaká mlsná, vybíravá tlamička. Já mám ráda třeba i strouhanku.“
„Tak to jsi opravdu vadná! Odkdy psi žerou strouhanku?“
„Proč vadná? Nejsi nějakej drzej, hele? Takhle se mluví s dámou?!? Nevím, co se ti na strouhance nezdá. Já ji miluju a sežeru ji klidně i s tím materiálem, který ji drží pohromadě,“ říká a z tlamy jí při představě čerstvě osmaženého řízku tečou sliny.
„Jo aha! Tak takovou strouhanku můžu taky. Ty jsi ale fikaná,“ obdivně vzhlíží Samík ke své kámošce, s níž se loučí a oba míří v doprovodu svých páníčků ke svým domovům.

„Přišel ti mail,“ říká doma čumině páník.
„Mail? Tak to mi píše určitě Adélka, nejstarší z mých dcerunek. Ta to schytá, že se tak dlouho neozvala,“ naoko hudruje, ale peláší honem pro notebook, s nímž se ukrývá do ústraní, aby mohla nerušeně číst následující řádky:

Milá maminko,
v první řadě prosím o prominutí, že jsem se delší dobu neozvala, ale jednak je tu u počítače pořád narváno, jednak jsme měli problémy s připojením. Asi budeme muset vyměnit poskytovatele…
Přečetla jsem si, jak ségra válí na výstavách. Je dobrá, viď? Ale mě by to tedy nebavilo, mě kariéra modelky neláká. Je mi tady s Kitynkou, klokany, kočkami a samozřejmě i s páníčkem dobře, svět showbyznysu plný reflektorů, pozlátek a pomíjivé slávy mě vůbec neláká. To víš, každá jsme jiná.

Představ si, že klokaní dámy se mě už nebojí a občas nás můžeš vidět, jak spolu poleháváme na zápraží, jedna nalepené na druhé. I s kočkami se snášíme dobře, jen páníček (nevím proč) nadává, když sem tam zblajznu kočičí bobek a běžím mu dát hubana. To se může vzteknout, stejně jako když se napiju a jdu si do jeho kalhot utřít tlamičku. No uznej, přece nebudu chodit s mokrou tlamkou, no ne?

Když se ségra pochlubila svými fotkami, musím se pochlubit i já, abys viděla, že jsem taky moc pěkná. Fotky sice nejsou tak kvalitní, jako má Širinka, ale jsou od srdce.

Budu muset končit, za mnou se dělá fronta zájemců o počítač a internet, každý chce využít toho, že je to zase jednou funkční. Posílám ti milióny pusinek-zubinek, stejně tak i babičce, tetě Míše a dědovi.
Nejstarší z tvých dcer,
Adalet Gizem from Kangalhill.