„To byla zase paráda,“ libuje si Nadir po dlouhé procházce, které miluje. Obzvlášť ty ranní, kdy nikde není ani človíčka, natož človíčka se psem, tudíž vodítko může neustále viset na fotříkově krku. Jediné živé duše, které naše dvojice potkává, jsou srnky. Ty však naši dvojici nechávají zcela v klidu, stejně jako klidné jsou i ony a na přítomnost šestinohé dvojice jsou už zvyklé. Vědí, že jim neublíží, stejně jako Nadir ví, že se za nimi nemá hnát.

Nadir je už nějakou dobu dospělý mužský, ale přestože mu už táhne na šestý rok, je pořád hravý jako štěně a svým dvounožcům zpříjemňuje svými radostnými hrátkami život, do kterého jim tak vnáší krásno a pohodu.

Odpoledne, po krátké procházce, si chlupáč nacpe bříško a svalí se. Páník si z něho bere příklad, taky si nacpe bříško, ale když se i on chce svalit, Nadir ho nenechá:
„Ale, ale, to je mi pěkný! Co to vidím, taťko?“
„No co by? Taky si chci odpočinout.“
„Odpočívat můžeš, až když si splníš povinnosti!“
„Nevím o ničem, co by nepočkalo.“
„Nevíš? Tak já ti to připomenu: Je pátek, 27. ledna!“
„No a?“
„No a? Děláš si ze mě srandu? Koukejte s paničkou a s mojí dvounohou ségrou zvednout laskavě zadky a upalujte k urně, páč jestli to neuděláte, usídlí se na Hradě prolhaná estébácká krysa, jako by nestačilo to, co tam zatím je!“

Proti tak silnému argumentu je každá námitka chabá, a tak Nadirova smečka vyrazí směrem k volební místnosti…