Ahoj, moje milý čtenářstvo. Jak ses mělo? No určitě báječně, jak jinak. Proč? Třeba proto, že napadlo tolik zmrzky, jako ještě nikdy v životě (tedy alespoň v tom mým). Tedy že já bych měl z tý bílý nadílky nějakou extra velkou radost, to se říct nedá. Jo, potěšila mě, to nepopírám, ale že bych kvůli ní nějak blbnul, to se říct nedá. Jsem přece už dospělej! Zato ten můj dvounohej fotřík se chová jako děcko. Představte si, že samou radostí začal tu zmrzku shrabávat a stavět z ní ohromný pohoří. Ještě dneska, kdy už zmrzka mizí, jsou u nás velikánský hromady.

Když jsem u tý taťkovy dětinský radosti, musím vám na něho napráskat ještě něco. On hrozně rád chodí na procházky. No a abych mu udělal radost, jako že mě to taky baví, vždycky když přijde jeho čas, začnu ho jen tak naoko z pracovny a když mě začne oblíkat, radostně mávám praporem. Jo, úplně stejně, jako v ruským filmu mává hrdinně partyzán praporem, ač je pod palbou nepřátelských kulometů. nesejmou ho, stejně tak ani nikdo nesejme mě. Fotřík má naopak ohromnou radost, že s ním chci jít ven, i když já nemám na nějaký ťapání ani pomyšlení, ale co byste pro bližního svýho neudělali… Abych prožitek jeho radosti umocnil, běhám pak venku ve sněhu a řádím jako malej harant, páč vím, jak je pak šťastnej.

Na ty procházky chodí nejraději pod Krušnejma Alpama, ale teď bude mít asi po radosti, páč když chodíme pod Krušný Alpy, chodíme už jinejma obcema, a to nám od pozítřka zatrhnou. Fotřík ale říkal, že už ví, jak s tím zákazem vypeče. Tedy on doslova řekl „vyjebe“, ale něco takovýho bych si nedovolil napsat. Asi vás zajímá, jak na to, že jo? Prej budou zakázaný vycházky mimo obec, zatímco nakupoovat se prej bude moct v rámci okresu.
„Dostaneš košík a půjdeme na dlouhou,“ vysvětlil mi můj dvounožec. „Když nás zastaví poldové, řekneme jim, že jdeme nakoupit a doložíme to tvým košíkem.“
„A to zase ne, taťko,“ já na to. „Košík si nos sám, na ten ti kašlu. Navíc bys to před rukou zákona neobhájil.“
„Proč myslíš?“
„Páč nakupovat může jen jeden člen domácnosti, ty trumbero.“
Fotřík posmutněl, až mi ho bylo v tu chvíli líto.
„Nebul,“ musel jsem ho utěšit. „Vezmu tě alespoň za humna, jo? I tam je taky hezky. A až zákazy pominou, vezmu tě na pořádně dlouhou procházku, jo?“
Páník se tedy nakonec smířil s tím, že nějakej čas budeme chodit na louku kousek od baráku, ale já se nějak nedokážu vypořádat s tím, že bych měl na louku chodit v roušce. Vy to chápete? Na louku, kde není ani noha? A co když potkám nějakou fešnou psí holku? Jak se s ní mám prohánět v roušce po louce? A co komplimenty? Už jste někdy šeptali nějaký psině komplimenty do ouška přes kus hadru? Tak si to zkuste. Dostanete ze sebe např. „Vy jste ta pravá.“ a ona si může myslet, že jste ji nazval samicí tura domácího! Takž chodit v roušce se mi opravdu nechce.

Co důležitýho jsem vám jenom chtěl ještě říct? Aha, už vím! Nenechte se nikdy  nalákat na lživý reklamy, který na vás velej obchodníci ze všech stran. Taťka na jednu takovou naletěl. Představte si, že na podzim zasadil novej stromek – podle prodejce prej nějaká odolná odrůda slivoně. Kecy! Vůbec není odolná! Jedno cvaknutí zoubkama a řeči o odolnosti jsou vyvrácený.

No a to je tak asi všechno, myslím, že si víc nezasloužíte. Ale když se polepšíte, zase se tady za měsíc objevím a podám raport. Na to vám dávám svoji něžnou pacinku. Jo, čtete dobře, něžnou pacinku, páč nedávno jsem měl tu možnost porovnat moji a fotříkovu tlapu a vedle jeho pětačtyřicítky je ta moje opravdu drobounká a něžňounká. Tak čus, mějte se.