Gizem s Adélkou spokojně odpočívají ve stínu mohutného košatého řízkovníku a chrupkaly by ještě hezky dlouho, kdyby je nevzbudilo hlasité oddechování. Kde se vzala, tu se vzala, stojí před nimi postarší dáma a jak se zdá, chce se stočit do klubíčka v jejich společnosti, ačkoli by si mohla vybrat ze stovek jiných ztepilých masitých stromů.

„Hele, babičko, proč nás rušíte v dopoledním klidu? Je přesně půl jedenáctý, a tou dobou se nám zdávají ty nejkrásnější sny. Nechcete se raději přesunout jinam? Místa tu sice máme dost, ale ty nejlepší fleky držíme pro naše nejlepší dvounohé a čtyřnohé kamarády. Co kdybyste se přesunula ke svým? Určitě je tady někde najdete,“ rozespale vykazuje Gizem nově příchozí za hranice jejich ležení.

„Jakápak je tohle babička, vy dvě slepoty?!?“ vysmívá se jim Kubíček, který jakmile uslyšel známý hlas, okamžitě zanechal hraní si s kamínkem a přiběhl se přivítat.

„Jestli mě paměť neklame, tak jsem z vás nejmladší, ať se vám to líbí nebo ne,“ potutelně se návštěvnice usmívá a pohledem přeskakuje z Gizem na Adélku a zase zpět. „Copak nevíte, že ještě než přijel Jiří křtitel a přiložením čipu k hlavince mi slavnostně přidělil moje jméno, mi nikdo jinak než Nejmladší neřekl?“

„Širinko!“ zazní unisono. Gizem s Adélkou jako by někdo polil vodou okamžitě vyskočí a objímají dcerunku a sestru.
„No no, opatrně, ať mě neumačkáte! Jsem sice nejmladší, ale moje tělesná schránka na tom není tak dobře, jako ta vaše. A co kdybyste mě konečně nechali chvíli si odpočinout, mám za sebou náročnou cestu.“

Gizem s Adélkou načechrají Širince polštář, utrhnou pořádný řízek a nechají si od Širinky vyprávět o tom, jak se jí báječně žilo, jaké měla nejlepší páníčky, jaké mohla mít a o tom, jak moc ji mrzí, že je musela zarmoutit, ale že už byla unavená a chtěla-li se někdy dostat do Bájné Anatolie, musela se vydat na cestu…

—————————————————————————————————————————

20. srpna 2026, tedy ve 12 letech a 139 dnech na světě opustila Ayşirin Gizem from Kangalhill své skvělé páníčky Zdeňku a Zdeňka Böhmovi. Jsou to ti nejlepší páníčci, které Širinka mohla mít. Měli jsme štěstí, že se nám po narození štěněnek ozvali a měli jsme štěstí, že jsme to chlupaté štěstí svěřili do jejich rukou. Platí teď bohužel bolestivou daň, která je vždy násobkem radosti, kterou člověku čtyřnohý kámoš dával. Daň bolestivá, alebohužel povinná. Až bolest ustoupí, zůstanou jim jen krásné vzpomínky s vědomím, že psí život, který k sobě připoutali, se snažili udělat co nejhezčí a za to mají i náš dík.