„Gizinko, vstávej, jde se na procházku,“ říká páníček čumině. Že by se jí chtělo jít ven, to se říct nedá. Je však vyhladovělá, vždyť jen kromě nějakého pamlsku nežrala už dva dny, a tak na piškoty v páníčkově pišbundě přece jenom slyší.

Včera večer Gizem dlouho zrychleně dýchala, že to vypadalo, jako by se ještě chystala rodit. Páníček s ní strávil další noc, ale kdepak, žádný kangalí potomek se už neukázal.  Oba teď vyrážejí k veterináři, aby čuminu zkontroloval pod ultrazvukem. „Vše v pořádku,“ hlásí po krátké prohlídce lékař. Už tedy žádné mimčo není. Jakmile tato uklidňující slova Gizem slyší, bere nohy na ramena a alou domů, přičemž páníček za ní vlaje na vodítku. Čumina spěchá, doma určitě pláčou děti…

A taky ano – jakmile se otevřou dveře, ozývá se zevnitř nespokojené kníkaní obou slečen, které dostaly provizorní jména: Nejstarší a Nejmladší. Gizem jako správná matka okamžitě vhupsne za nimi, zatímco páník jde do kotce pro misku s granulemi, kterou přináší a čumině předkládá, jako by šlo o půlku krávy.
„Granule? Ty ses zbláznil, ne?!? Já se ti tady rodím a ty na mě vyrukuješ s granulema? Styď se!“

Páníček klopí zraky a stydí se. „No co ještě koukáš? Koukej nakulit voldemorta…“ Tomu se odporovat nedá. Páník vyndavá z mrazáku voldemorta a jde si to u čuminy vyžehlit. „No vidíš, jak to jde,“ pomyslí si Gizem, ale nahlas nic neříká, protože je slušně vychovaná a ví, že s plnou tlamou se nemluví. Po hovězím se jen zapráší, div že spolu s ním neskončí v čumině i talířek…

Už už to vypadá, že je pejska na chvíli uspokojená a bude v klidu, ale kdepak: náhle vyskočí z ohrádky, kňučí, čmuchá, rozhlíží se, hledá…

„Aha, že ty chceš Bohumila, viď?“ Lišáka jí společně se Silvestrem a gumovou kostí sebral krátce po porodu, aby se v ohrádce nepletli, ale jak vidno, čumině očividně chybí. Jakmile Gizem Bohouše spatří, popadne ho a hurá s ním do ohrádky. Holt ho čumina taky zařadila mezi svoje „zadky“…