Tak je to tady. To, z čeho měli páníčci obavy, přišlo měsíc a jeden týden před prvními narozeninami: Gizem začala hárat. Prvními známkami toho bylo, že se začala přepečlivě omývat, a to tak důkladně, že první den nic nepoznal ani Samík na společné vycházce. Ovšem druhý den už měl i labrador jasno, čuminka mu začala být najednou víc, než jenom kamarádkou: pořád ji očichával, až mu občas musela ukázat zuby – přece není jen tak nějaká lehká holka, že…

Třetí den pak už byl Samík drzejší a dovoloval si opravdu už velké důvěrnosti, že se páníčci domluvili, že tak na tři týdny přeruší společné procházky.

Hárání nakonec probíhalo mnohem snáz, než páníčci očekávali. „Krve jak z vola,“ jak se nechal slyšet jeden majitel feny mnohem menšího plemene, ani náhodou, jen okolo desátého dne, pouze když se nestačila čuminka především poránu umýt, objevilo se na podlaze pár kapek, ale jinak nic. Jak potvrdila sousedka, jsou tyto feny tak čistotné, že ona má často problém zjistit, že ta její hárá…

Strach měli páníčci i ze sousedovic psa, statného středoasiata – ten, kdyby se rozparádil, dokázal by jistojistě pletivo prorvat i s ohradníkem. Naštěstí se měl jen k tomu, že celé dny toužebně ležel u plotu a tesklivě plakal.

Ochotu zahodit se s kdekým, aniž by koukala na slušné vychování, pozoroval páníček u Gizem někdy zhruba okolo patnáctého dne hárání, později už by měli pejsci opět smůlu…

Třiadvacátý den od začátku hárání vydal se páníček s čuminkou udělat test Samíkem: ten ji občas  očichal, občas naznačil, že by něco zkusil, ale bylo znát, že to už odeznívá. První hárání tedy dopadlo výborně.