Kangal je tak výborný hlídač možná proto, že mu byla do vínku dána nedůvěřivost a ostražitost. Nebo je to naopak – získal ostražitost a naučil se být nedůvěřivý staletími strávenými u stád, jež mu byla svěřena a která musel chránit před medvědy, vlky a jinými šelmami. Ať je to jak chce, každopádně je obezřetný a pracuje (hlídá) na každém kroku, je ve střehu i  v okamžiku, kdy si jiný pes bezstarostně hraje a užívá procházkové volnosti.

Samozřejmě ani Gizem není výjimkou – na procházkách je vždy ve střehu, zatímco Samík spokojeně pobíhá kolem a nějaký štěkot v dáli či blížící se podezřelá postava v kapuci, s holemi či deštníkem ho nechává zcela v klidu.

Včera odpoledne byla na louce technika, která posbírala posekanou trávu do obřích bílých válců, které zůstaly poskládány na jednom místě. Při dnešní ranní cestě za Samíkem je čumina zahlédla – pozor, něco se děje! Něco neznámého – nepřítel? Uši do pozoru (narozdíl od lidí, kteří se umějí do pozoru jenom postavit, umí psi do pozoru postavit i uši, pastevci obzvlášť) a krůček za krůčkem, opatrně, jen co noha nohu mine, se blíží k neznámé obludě blíž a blíž. Je vidět, že má z neznámé velké bílé věci obavy, přesto strach překonává – nasává čenichem vzduch a čeká, co se bude dít. Po chvíli, když zjistí, že se neděje nic, ztrácí o balíky zájem, vrací se k páníčkovi a vyhlíží blížícího se Samuela.

„Ahoj, Samíku, viděl jsi už tu obludu?“

„Myslíš támhle tu paní?“

„Ale kdepak, myslím tu velkou bílou obludu na louce.“

„Ne, neviděl.“

„Je tam – jen stojí, nic nedělá, je celá bílá, voní loukou a velká je jako kráva. Ale kráva to není, tu já poznám. Krávu já mám ráda. Každý večer dostávám kousek,“ vysvětluje Gizem a aby se předvedla, jak je i sečtělá, začne labradořímu kamarádovi recitovat českého klasika:

„Za trochu krávy šel bych světa kraj
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý…“