Tak je to tady, nadešel Gizemin velký den. Při ranní procházce je k Samíkovi milá, když ji očichává, už ho neodhání, ale ochotně zvedá ocásek (tedy vlastně huňku, protože jak známo, ocas má každů vůl) a dává ho na stranu. „Teď můžeš,“ naznačuje Samíkovi a nebýt páníčkovy pozornosti, snad by mohl Samík i zaznamenat úspěch…

Celý den sněží a v podvečerních hodinách vyráží neúplný servisní tým (Míša měla jiné plány) do osmdesát kilometrů vzdáleného bydliště paní Lenky Zachové a především fešáckého kangala Tolgy. Za úspěšnou budou páníčci, vzhledem ke stavu vozovek, považovat expedici už tehdy, vrátí-li se všichni ve zdraví domů.

Okolo čtvrt na sedm je výprava na místě a vyskakuje z auta. Za zdí se ozývá štěkot psů, na nějž Gizem reaguje velmi podrážděně – vrčí, štěká a když se u brány zjeví ženichův čumák, div že o něj nepřijde, jak po něm čumina zostra vystartuje. Po chvíli přijíždí i paní Zachová a jde nejprve odklidit do bezpečné vzdálenosti její feny, poté si jsou, tentokrát už oficiálně, představeni Gizem s Tolgou. Ovšem ouha – nevěsta se chová k nápadníkovi velmi ostře a nekompromisně mu ukazuje, kde jsou jeho meze. Ten, zřejmě zklamaný z toho, že je odmítán, nejeví o slečnu tak vřelý zájem, jak by se očakávalo.

„Zřejmě je ještě brzy, holt budete muset přijet ještě asi tak dvakrát,“ míní Tolgova opatrovnice. Gizemin páníček si není tak moc jist tím, že by bylo moc brzy –  ráno to vypadalo, že by se Gizem rozdala. Spíše Gizeminu neochotu přikládá její nervozitě – přece jenom ji uvítací štěkot poněkud rozhodil a namísto uvolnění přišla ostražitost. Jenomže Gizemin páník je naprostý zelenáč, o krytí neví absolutně nic, a tak se smiřuje s tím, že o první nakrytí se pokusí o dva dny později.

Jdou se však ještě chvíli s oběma psy projít. Tolga, čuminou zjevně poučen, kde jsou hranice, si příliš nedovoluje – a pokud ano, okamžitě se se zlou potáže, Gizem je k němu nemilosrdná.

Po krátké procházce se páníčci pomalu loučí, domlouvají se na pozítří a ještě zabřednou do rozhovoru o psech, když vtom si Gizemin páník všímá, že když se Tolga čumině dvoří, ta už ho nechce roztrhat, ale má připláclé uši, jako když si chce hrát. „Podívejte, ona je už v pohodě, vyzývá Tolgu k hrátkám.“

„No tak je pusťme,“ okamžitě využívá situaci paní Zachová a pouští Tolgu navolno. Ten se hned začne prohánět s čuminou sem a tam, skotačí ve sněhu, konečně začíná ten správný seznamovací ceremoniál. Když se oba trochu vydovádí, přivolává si Gizemin páník svoji slečnu k sobě, přičemž dbá pokynů zkušené chovatelky: „Držte jí hlavu, kdyby chtěla kousat, my (ona a její přítel) pomůžeme Tolgovi.

Té pomoci však moc zapotřebí není: Gizem je vysoká a silná, kolena se jí pod silným psem nepodlomí, jen zpočátku má tendenci ohnat se, kousnout či vzít nohy na ramena, ale po chvíli se zklidňuje a oba  psi končí v milostném svazku. Aby z něj nechtěla nevěsta předčasně zdrhnout, čímž by mohla partnerovi velmi ublížit, drží ji vzadu paní Zachová, hlavu jí třímá páníček, jen chce-li udělat foto do rodinného alba, střídá ho Gizemina panička.

Asi po dvaceti minutách je dokonáno, svazek povoluje a milenci odpadávají únavou. Jejich páníčci si ještě domlouvají jednu návštěvu a loučí se. Dokonce i unavený Tolga ještě sbírá zbytky sil, frajersky mrkne na Gizem a jen tak na půl tlamy prohodí: „Ještě se uvidíme, bejby!“

Gizem na ta slova reaguje zcela neočekávaně. Ta, která vždy musí mít navrch, najednou pod černou maskou zčervená a cudně klopí zraky: „Uvidíme…“