„Aha, to bude zase ona,“ pomyslela si Gizem, když v dáli uslyšela psí štěkot reagující na přítomnost černé labradoří feny. Naježila svoje číro, vyskočila na plot a za hlasitého štěkotu jala se vyhlížet potenciálního nepřítele. A opravdu, za nějakých deset minut se objevil ve vyústění z vedlejší ulice labradořin pán s kočárkem, fenu navolno a odcházeli pryč.

Stalo se to již téměř každodenním rituálem, s touto černou labradoří holkou si zkrátka do oka nepadly, resp. když se potkaly na volném prostranství, nebyl problém, zatímco je-li Gizem ve svém teritoriu a sokyně poblíž, je zle…

Štěkáním na dálku tato „setkání“ zpravidla končívají, leč včera ne: pán s kočárkem a labradorkou si zpáteční cestu domů namířili kolem Gizeminy pevnosti – to Gizemin páník zjistil v okamžiku, kdy ho z domu vyhnal zběsilý štěkot, děsivé vrčení a nárazy psích těl na plot: z vnější strany labradorka zuřivě skákala  na branku (asi do výše tří čtvrtin), zatímco zevnitř se zuřivým štěkotem Gizem nad branku nadskakovala a shlížela z výšky na drzého, neodbytného vetřelce. Pustit v tu chvíli obě holky k sobě, cucky by lítaly…

„To nemyslíš vážně?!? Zavolej si toho psa!“ zvolal Gizemin opatrovatel na labradořina pána, který se jen tak, pijánko, klídeček, tlačíc kočár přibližoval. „Přece toho psa nemůžeš nechat tohle dělat!“

„Tvůj pes toho mýho vyprovokoval,“ vynesl „argument“ labradořin pán.

„Ty se mi snad zdáš! Ona je tady doma, ona hájí svoje území, ty i… ,“ počastoval dotyčného jednoslovným zastaralým označením pro člověka postiženého těžkou mentální retardací, slabomyslností či oligofrenií, jak to v něm vřelo (a stále ještě při psaní těchto řádků vře), přičemž rozhodně neměl na mysli knížete Myškina od Dostojevského. „Když svého psa nezvládáš, máš ho mít na vodítku,“ ještě na něho zvolal a šel se domů uklidnit…