„A jéje, koukám, že se vše vrací do normálních kolejí,“ povzdechla si ráno při procházce Gizem. „Páníček včera přechválil Velkýho Sama, že začal dávat celý piškoty, a už je zase čtvrtí, skrblík jeden. Ale mě neošidí, o to víckrát si půjdu…“

„No jo, četl jsem, co o mně tvůj páníček píše. Až vše uvede na pravou míru, polepším se. Možná…,“ říká Velkej Sam a je na piškoty skoupější ještě víc, než kdykoli jindy předtím.
„Svině!“ Ano, tohle skutečně Gizemin páník směrem k Velkýmu Samovi prohodil.
„No dovol!?!? Přece kvůli tomu, že myslím na Gizemino zdravíčko a nechci ji cpát sladkým, mi nebudeš nadávat, ne?“
„Svoji lakotu za péči o Gizemino stravování neskryješ, ale já ti nenadávám. Támhle jsou svině,“ říká a ukazuje prstem před sebe. A skutečně – luční pěšinu před nimi křižuje velmi početná štětinatá rodinka.
„No nazdar, až všechna ta mláďata vyrostou, tak už tady nebude kvůli nim kam vyrazit, nebude tu k hnutí…“

Po procházce se Gizem nasnídá a pro jistotu prozkoumá na zahradě všechna zákoutí, kudy holčandy chodily. Co kdyby – pes nikdy neví… Potom ulehne k odpočinku mezi vchodovými dveřmi tak, jako to učila svoje ratolesti a vzpomíná na ně – jakpak se asi treperendy mají? „Páníčku, už tu byla pošťačka – nepřišlo něco pro mě?“
„Vydrž, ještě je brzy, je teprve pondělí.“
„Ach jo, tak já tedy ještě počkám. A to čekání si zkrátím – dám si šlofíka…“