Jak to, že neslyším žádný rány? Nevíte jaký rány? Přece od rychlejch špuntů. Dneska jsou mi přesně tři měsíce. A jestli vás zajímá, jak rostu, tak jako z vody. Vážím už téměř šestnáct kilogramů.

V sobotu mě poprvé můj dvounohej táta vytáhl do světa. A když říkám, že vytáhl, tak opravdu doslova vytáhl. Mně se za tu branku vůbec nechtělo, obzvlášť když mi dal kolem krku nějakej řemen, na kterej mi uvázal kus provazu… Nešel jsem a nešel jsem, tak mě s tím provazem nechal chvíli na zahradě, ale pak ho to asi přestalo bavit, popadl mě a na chodník za branku mě vynesl. Nechtělo se mi. Bylo hnusně, mlha, neznámej prostor a provaz kolem krku. Nesmějte se, chtěl bych vidět vás, jak by vám bylo, kdyby vám někdo kolem krku uvázal smyčku…
A jak jsem se vzpíral, že prostě nepůjdu, tak se páník najednou naprdnul a řekl mi, že tedy ať si dělám co chci, provaz pustil a normálně šel pryč! Představte si, můj dvounohej taťka by mě nechal na ulici chudáčka opuštěnýho samotinkýho samečka… Bylo to od něho sprostý, fakt. Tak jsem holt za ním musel popoběhnout, přece neskončím někde v útulku, no ne?

Odpoledne zase popadl ten špagát a že jako zase půjdeme. „Ty ses zbláznil, ne? Nechceš mi říct, že ještě jednou v životě budu muset ven, že ne?“ já na to. On se jen ušklíbnul, uvázal mi provaz kolem krku a vytáhl mě za něj zase na chodník. Ale na páníkovu obhajobu musím říct, že po chvíli, když skončil chodník a byli jsme na louce, mi ten provaz sundal a nechal mě jít jen tak. To už začínalo bejt docela zajímavý. A ještě mnohem zajímavější to bylo za chvíli, když jsem potkal tři mladý holky. Koukaly na mě obdivně a říkaly, že by se chtěly socializovat. Já tedy nevím, co to znamená, ale samozřejmě jsem hned odpověděl, že to já chci taky – a tak jsme se vzájemně socializovali. No a od tý doby chodím už do světa celkem rád, už mě to baví. Obzvlášť dneska, když jsem potkal jednu moc hezkou holku a chtěl jsem se s ní socializovat tak, že páníček jen kroutil hlavou s tím, že nechápe, kde se to ve mně bere a že prej jsem na tak důkladnou socializaci ještě mladej…

Tu kostičku, se kterou tak rád zlobím souseda, si každou chvíli někde schovávám, tak se moji páníčci rozhodli pořídit mi novou, jenomže teď se děsí toho, že ji začnu někde zahrabávat – chápete to? Já tedy ne.

A ještě jsem vám chtěl říct, že ode dneška chodím do školky na cvičák. Dneska tam byly jenom holky, s nima je to docela zábava. Hlavně s jednou pěknou dobrmankou. Ovčanda si na mě docela vyskakovala – to se jí to frajeří, když je o měsíc starší. Ale jen ať blbne, netuší, jak budu velkej za měsíc já…

No a po takovým cvičáku je pes tak zmakanej, že se svalí k zaslouženýmu odpočinku. Tak dobrou a zase někdy vám podám hlášení.