„Ne, ty mě nenecháš v klidu vypít tu kávu ani v neděli, viď?“ Gizem si zase došla pro páníčka a žďuchanci ho vybízí k plnění ranních povinností. „No jo, vždyť už jdu,“ a v rychlosti polyká poslední hlt nezbytné kávy. Bez ní by byl nemožný. Ještě naplnit piškoťasy, „obléknout“ čuminu a hurá za kamarády.

Po návratu z procházky se Gizem nadlábne a pak jen tak, jako by se nechumelilo (Tedy ono nechumelí – ještě to tak, když už máme duben!), si zívne a rozvalí se v pelechu.
„To nemyslíš vážně, že ne? Nezapomněla jsi na něco?“
Čumina přemýšlí: „Na co jsem asi tak mohla zapomenout? Jedničku (hlavní chod) jsem slupla, dvojčičku (pamlsek) taky, tak nevím… Že bys mi chtěl výjimečně dát ke snídani i trojčičku?“
„No to jsi uhodla – nechtěl! Ale měla by ses stydět! To tě vážně nic nenapadá?“ Když páník vidí, že si Gizem může hlavu ukroutit, přijde s nápovědou: „Víš kolikátýho dneska je? Je třetího dubna…“
Ne, ani tato informace s čuminou vůbec nic nedělá.
„Ty obludo jedna chlupatá, co jsi za matku, když ani nevíš, že tvoje dítka mají narozeniny? Právě před dvěma roky jsi je přivedla na svět…“
Čumina se očividně zastydí, ale je vidět, jak jí cosi v hlavě šrotuje. Pak se jí očka rozzáří: „Ale to já přece vím moc dobře, panáčku. Nedělej tady ze mě nějakou takovou, jo? Moje holčičky se narodily odpoledne, první byla Adélka ve čtvrt na čtyři. To mám ještě dooost času. Ale klidně jim popřeju s předstihem. Hoď po mně tužkou, papírama a kopírákem, ať to mám z krku.“ Když se jí všeho dostane, začíná psát:

Moje malynkí prdelki. Uš tíden mislým na to abich nezapoměla na dnešňý den. Vi to asi nevýte páč to před váma asy páňýčcy skrblýcy tajej a musely bi se prasťyt přes kapcu ale já vám to prozraďým. Dneska sou vám přesně dva roki a já jako ta nejlepčý matka na svjetě vám teť přeju fšecko nejlepčý.

Gizem odloží tužku, se zalíbením si prohlíží těch pár napsaných řádek. „Tak to mám a můžu si zase lehnout…“
„Ty macecho jedna! Styď se! Koukej ještě něco hezký přidat. Vždyť holčandy o tobě už pár měsíců nemají žádný informace.“
Čumina protáhne svoji tmavou masku, která je náhle kyselá jako citrón, přesto bere psadlo a pokračuje:

Asi bi ste chtěli vjedět jaxe mám. No to výte mohla bich se mýt líp nemýt páňýčka takovího tirana. Asy vás bude zajýmat že sy zvišuju vzděláňý. Uš sem držytelkou dalšých certyfykátú. Tak napřýklad mám ot páňýka potvrzeno že sem nejlepčý hlýdacý fena. Hlavně f kuchiňy uhlýdám ledňycy a jakíkoly jejý otevřeňý. A taki umým ohlýdat kamna abi náhodou někdo neukrat ňákou mňamku. To sy paňyčka vždicki lybuje jak jý pomáhám a dělá jý radost že jý ulechčým prácy a dělám jý společnost.
Pak sem dostala certyfykát že sem nejlepčý pátracý pes a že bi sem mohla s fleku nastoupyt k celňýkúm abich odhalovala pašeráki uzeňyn a žrádla vůbec.
A teť ještě pracuju na certyfykátu nejlepčýho odháňecýho psa. Teda já bich račy certyfykát loveckího psa protože co dostávám od páňýkú jako pamlski kachňý kolečka tak ti my moc chutnaj ale voňy ti kolečka ještě neš sou upravení na kolečka tak my vždicki uletěj. Tak aspoň ten odháněcý pes no.
Ale uš mi docházý tuška y papýr a kopýrák je taki nějakej špatnej a vlastně mám ještě strašnou spoustu povynosťý tak musým končyt. Tak to heski oslavte a mějte se přenádherně moje holčyčki.
Vaše máma gyzem.
pees Kromně svejch fotek posýlám y vaše abi ste vyděli jaxte bili malynkí prcýnkové.

Gizem si odfoukne, odloží tužku, otře zpocené čelo. „Fuj, to byla dřina. Teď si musím odpočinout. A ty, páníčku, koukej ty dopisy poslat…“
Páníček samozřejmě poslechne a s přáním svým „vnučkám“ se přidává: „Všechno nejlepší, prdelky malý, ať je vám vždycky jenom krásně.“