Poklidné sobotní ráno naruší jako obvykle štěkot psů v ulici, když je při pravidelné ranní procházce míjí naše čtveřice: Velkej Sam se Samíkem a Gizemin páníček se svojí svěřenkyní. Pozdvižení, které zde vzbuzují, se stalo už součástí místního folklóru a zdejší obyvatelé by si život bez nich snad už ani nedovedli představit. Někteří si podle nich řídí hodinky, jiné naši pejskaři podezřívají z toho, že se nechávají budit svými budíky, aby se o pravidelnou podívanou na naše cvoky nenechali připravit…

Čtveřice dochází na louku, aby slovo dostal dennodenní rituál: psi dostávají „volno“, což je pro Samíka výzva k očichávání všeho možného, zatímco pro Gizem je to naprosto jasný povel k zastoupení cesty Velkýmu Samovi – dokud nedá piškot, nehne se. Jakmile čumina dosáhne svého, piškot vdechne a radostným pošťuchováním vybízí svého labradořího kámoše k aktivitě. Volní se pak rozeběhnou po louce a svým páníčkům tak poskytnou obraz, jehož se nikdy nenasytí…

„A hned nám zase začíná den krásně,“ říká Velkej Sam. „To moji sousedi se o tohle všechno připravují, ale omlovou jim budiž to, že jsou trošku jiní. Mají taky psa, kokršpaněla. Ať jdou kamkoli, chlupáč je, chudák, pořád na vodítku, navolno se neproběhne ani na louce,“ vypráví a pokračuje: „Představ si, jdu se Samíkem kolem nich, panička stojí bez hnutí se psem na vodítku na louce na jednom jediném místě. Ptám se, na co čekají:

,Ále, čekám, až se vysere. Dokud se nevysere, musím tady takhle stát a čekat, protože když se nevysere, má blbou náladu…´

Jednou jsem ji takhle viděl postávat se psem na vodítku před jejich brankou. Pět, deset, patnáct minut – a nic se nedělo. Nedalo mi to a chtěl jsem vědět, copak se paničce vylíhlo hlavě:

,No co by, jsme na procházce. Jenomže on (ukazuje na psa) se nemůže rozhodnout, kam dneska půjdeme, a tak čekám, až se rozhodne a vybere si směr…´

Tak takový já mám sousedy. S jednoduchými páníčky to psi zkrátka jednoduché nemají,“ dodává Velkej Sam.