„Vstávat, lenoško, je krásně, jde se na procházku,“ říká ráno páníček čumině, která namísto toho, aby ho tahala z pracovny od nedopité ranní kávy, chrní nemravně rozcapena v poloze hajlující prostitutky, jak říkává panička.
Po návratu to však Gizem páníčkovi vrací: „Nenechals mě dospat, tak teď si koukej se mnou hrát,“ říká a tahá ho ven, protože má, stejně jako každé dopoledne, pořádné vlčení. Nejdřív létá vzduchem kobereček, potom hračky…

Po obědě, to se venku dělá ošklivě a z oblohy se snáší déšť se sněhem, čumina zneklidní: „Hele, kam se balíte? Nechcete mě snad zase někam transportovat tou pikslou na kolech, že ne?“
„Neboj,“ uklidňuje ji páník. „Jedeme navštívit tvoje dcerunky. Tak se se mnou hezky rozluč.“
„Tak to jo,“ říká uklidněná Gizem a láskyplně mu ožužlá ucho. „A ještě holčandám předej tohle,“ a dává mu závdavkem ještě dva hubany.

Jako první se jede jako vždy za Adélkou. Jejímu kamarádovi a páníčkovi panu Ťupovi se tak dopřává té cti vidět Adélčiny „prarodiče“ a „tetu“ v čistém oblečení. Alespoň na chvilinku – jen do té doby, než jsou rozradostněnou Adélkou patřičně uvítáni. To je radosti! Ta je tak nakažlivá, že k radostnému poskákání dvounožců se přidává i Kitynka, a tak z trojice návštěvníků je rázem trojice zabahněných individuí…
Po chvíli povídání se pak naše trojice loučí nejen s Adélkou, Kitynkou a jejím páníčkem, ale i klokaní dámou, která pro jistotu bere do klokaních (přece nebude brát do zaječích, že…), a nabírá směr Širinkov, neboli Kralupy nad Vltavou.

I tady se koná radostné přivítání. Ne sice tak divoké (Širinka nikdy nebyla rarach jako Adélka), ale přesto dojemné: dvounožci jsou kromě poskákání poctěni nejvyšším možným projevem radosti – Širinka si učůrne. Její „děda“ má v tu chvíli co dělat, aby se neopičil…
Širinčini kamarádi a páníčci se naší zabahněné trojice kupodivu neštítí a zvou ji dovnitř na občerstvení. Během klábosení, kdy mj. přijde na přetřes historka o tom, kterak jednou Kubíček počůral dámské návštěvě kabelku, si tento hříšník vyskakuje do klína Širinčina „dědy“ a za tento projev přízně bude o chvíli později vyžadovat házení kamínku. „Děda“ mu vyjde vstříc, a tak na stvrzení přátelského pouta, které mezi oběma mužskými vzniklo, mu Kubíček na závěr návštěvy počůrá jeho fotobrašnu.
„Tak co, Širinko, pojedeš s námi domů?“ zaskočí „děda“ nejmladší z Gizeminých dcer.
Ta se chvíli ošívá, neví jak to zaonačit, až z ní po chvíli vyklouzne: „Hele, vy víte, že vás mám moc ráda, ale vrátit se k mámě? To by byla otrava, opruz, pořád by se do mě navážela, pořád by se jí něco nelíbilo… No a copak bych to mohla udělat Kubíčkovi? A hlavně – copak bych to mohla udělat mým bezva kamarádům a páníčkům, kteří mě mají moc rádi a tak hezky se o mě starají? Řekni – mohl by sis mě pak vážit?“
„Já tě jen zkoušel, trdlíku,“ říká s úsměvem „děda“ a s příslibem, že se zase někdy uvidí, se všichni rozloučí a naše trojice sedá do auta a spěchá domů za Gizem.

„Tak co prdelky moje malinký, jak se mají?“
„No, prdelky to jsou, to ano,“ říká páník čumině, „ale zase tak moc malinký nejsou. Za měsíc oslaví první narozeniny, ale už jen pár centimetrů jim chybí do toho, aby byly vysoké jako ty. No jo, nekoukej tak vyjeveně. Obě se ti náramně povedly,“ dodává a nabídne jí jednu z dobrůtek, které mámě poslala Širinka.