Bez pravidelného vzájemného škorpení malých zlotřilců by asi den začít nemohl. A pokud ano, něco by nebylo v pořádku. Ani dnešek není samozřejmě výjimkou. Poté, co holčandy vycucnou mámu, pustí se do vzájemných půtek. Jenomže travnatý plácek se jim už zdá příliš malý – vyrazí do barvínkové džungle vedle domu, kde páníčkovi zlikvidují mimo jiné i několik čerstvě zasazených borůvek, poté si to namíří na kangalhill za domem.

Rampepurdy jsou ukrutně zvědavé, tuze moc je láká prozkoumat lesklou vodní hladinu. Vzhledem k tomu, že Gizem si z mateřské dovolené dělá pouhou dovolenou a veškerou starost hází na páníčka, ten neví kam dřív skočit a co dělat dřív – zda fotit momentky do rodinného alba či skákat preventivě po štěněnkách, aby se s vodní hladinou neseznámily víc, než by jim bylo milo…

Objevování nových světů s sebou přináší i nové příčiny k potyčkám: děvčata svádí bitvu o houpačku, o podběrák či o mámou v zemi vyhloubený kráter.

„Holky, podívaly byste se mi některá na zoubky, jestli je mám v pořádku?“ Mámě se jako první podlézavě hlásí Širinka, ale i Adélka, která vše zpovzdálí jen sleduje, musí uznat, že se ségra mámě umí na zoubek podívat skutečně pečlivě.

Když se pak později Adélka k mámě přiblíží, že by si trochu cucla, máma ji žene: „Na špičáky ses mi kouknout nechtěla, tak se nepodíváš ani na cecíky!“ A pak, aby ji trochu pozlobila, se s nejstarší dcerou začne přetahovat o uzel, aby vzápětí škubla a nebohou ratolest o hračku připravila. To se Adélce nelíbí, a tak si na mámu začne dovolovat – skončí to tak, že si holky vzájemně ukážou chrup. „No jo, máš je větší,“ uznává dcerka při pohledu na máminy zuby a odklízí se do ústraní, kde si se ségrou společně dají šlofíka…