„Fuj, čuně! Podívej, jak vypadáš,“ naoko se durdí Gizemin páníček na psinu, která k němu přiběhla v hornické masce, tedy s tlapami a čumákem zabahněnými jako krtek. Před chvílí se rozloučili se „Samíky“, přičemž čumina se závěrečného aktu nezúčastnila, našla si lepší zábavu: na louce se jala hloubit metro nebo se snažila narazit na ropu, kdo ví. Každopádně jako zběsilá hrabala v zemi kráter, přičemž pro ni okolní svět přestal existovat. Z transu ji probralo až páníčkovo přivolání, které, ač nerada, uposlechla…

Dnešní procházka se ničím nelišila od jiných ranních procházek, snad jen skupinou dělníků pracujících na jednom z domů, které psí slečna s pánem pravidelně míjejí:

„To jsem netušil, že se chodí na vodítku venčit i koně,“ poznamenal s pusou od ucha k uchu jeden z nich směrem ke Gizeminu páníčkovi.

„Jaká je to rasa?“ zeptal se.

„Labrador,“ odvětil rovněž s pusou od ucha k uchu Velkej Sam.

„Já vím,“ opáčila první pusa od ucha k uchu. „Myslím toho druhýho psa.“

Od Gizemina páníka se to dozvídá a s pokrčenými rameny pouze suše konstatuje: „Aha, to neznám…“

Kousek dál pak, když už jsou z doslechu (aby někoho útlocitná čumina neurazila, je přece dáma), začne Gizem mudrovat: „Tak nevím, jestli se mám urazit, že nás neustále oslovují naprostí nevzdělanci, kteří se ptají jaké jsem rasy, anebo mám být ráda, že kolem nás není žádný rasista…“