„Zmiz, obludo! Ty jsi mi tu scházela,“ naoko se zlobí páníček na Gizem, která se právě jala pomáhat mu s ořezanými větvemi a nosit je na všechna možná místa, jen ne tam, kam patří.
„Scházela, viď? To přece poznám – jsem já to ale empatická,“ pomyslí si čtyřnohá pomocnice, která má vzácný dar strkat čumák všude tam, kde páníčci zrovna něco dělají a je jí úplně jedno, že jediným šmiknutím zahradnických nůžek by mohla o ten svůj zvídavý čumec přijít. Chopí se nejsilnější větve a pokračuje v „úklidu“.
„Copak? Chceš mít protiplísňovou úpravu kožíšku? Koukej upalovat!“ S postřikem stromů skutečně páníčkovi pomoct nemůže, a tak je zahnána do domu.

„Celou dobu byla hodňoučká, vůbec se za tebou ven nedrala,“ říká pak panička a usmívá se.
„Fakt ne? Tak to je šikulka.“
„No fakt – celou dobu byla zaparkovaná na kuchyňský lince a vyžadovala úplatky.“ To, zda úspěšně či nikoli, dodávat nemusela, stačil jediný pohled na olizující se Gizeminu mlsnou tlamu…

„Půjdeme na procházku?“ Na tuto kouzelnou formuli čumina slyší velmi dobře – rozkývá radostně huňku ze strany na stranu a dere se ke dveřím následována paničkou i „ségrou“ – vyvenčit potřebují všechny tři.
„Máme tu prasátko,“ informuje na konci pětikilometrové procházky už zdáli dvojice žen venčící „salašňáka“ Beta a spolu s ním cosi malého, co jedna bere do náručí a o čemž si Gizemin páník myslí, že je to nějaký buldoček. Teprve když přijdou blíž, zjišťují, že v náruči se skutečně choulí a sem tam zakvičí malinké strakaté selátko.
Čumina je u vytržení, obchází je, očichává. „To je zvláštní pejsek. Takového jsem ještě neviděla. A jak krásně voní…“ Vůbec se jí od toho zvláštního pejska nechce. Její dvounožci se po chvíli vzdalují, zatímco ona pořád očichává a očichává a moc by se chtěla s novým objevem kamarádit. Svoji smečku následuje až poté, co je páník nucen zvýšit hlas. „No jo, vždyť už jdu…“

Doma pak vyhladovělá rodinka vyndavá z lednice bramborové knedlíky, zelí a samozřejmě kousky voňavého vepřového. „Cítím tady toho pejska, kterého jsme před chvílí viděli,“ říká Gizem a pohledem hypnotizuje na stole servírované talíře. „Že nebudete žrát pejska, že ne? To nemůžete! To se nedělá! To vám nikdy neodpustím!!! Dáte mi taky?“