„Ach jo,“ povzdechne si takhle zrána Gizem.
„Copak?“
„Ale nic…“
„Tak se neupejpej a vyžvejkni se. Copak tě trápí? Trpíš snad nedostatkem potravy?“
„To zrovna ne, i když tý krávy by klidně mohlo bejt víc…“
„Tak co se děje?“
„Nemám žádný informace o holčandách…“
„Tak takhle to je. Mateřská starostlivost. Co s tím uděláme? Víš ty co? Pojedeme je navštívit! Celá smečka!“
Čumina se zarazí, zjevně ji myšlenka na cestování v nenáviděném zavazadlovém prostoru vylekala. „Hele, jeďte jen vy. Někdo musí hlídat boudu.“
Páník se nechává přesvědčit a svolává Gizemin servisní tým: „Pojedeme navštívit štěněnky.“
Nikdo neprotestuje a panička se dává do balení dobrůtek.
„Hele, já chci jen vědět, jak se mají, ne aby mi sežraly moje mňamky.“
„Jedeš, krkavčí matko?!? Měla by ses stydět!“
Gizem se naoko zastydí, ale přitom pokradmu sleduje, jestli se její zásoby netenčí povážlivě. V okamžiku, kdy panička konstatuje, že je vše připraveno, oddychne si. Dvounožci pak nasedají do auta a vyrážejí na cestu.

První zastávka je u nejstarší z Gizeminých dcer, u Adélky. Jakmile se auto blíží, ze zahrady se ozývá štěkot – zvuk tohoto auta Adélka s Kittynkou neznají, je pro ně zcela nový. Ovšem jakmile naše trojice otevře dveře vozu a promluví, v tu ránu se štěkot mění ve veleradostné kňučení. Tak veleradostné, že Adélčin děda si zkrátka do těch gatí musí ucvrnknout, jak je na vrcholu blaha.
Adélka hned trojici dvounožců patřičně poskáče tak, že ti jsou okamžitě zablácení, ovšem ani Kittinka se v destrukčních schopnostech nenechává zahanbit. Obě pejsky pobíhají od jednoho ke druhému a snaží se ukořistit co nejlepší pamlsek, což zpoza plotu sleduje smutně Mia a jen se olizuje.
Bohužel u pana Ťupy, Adélčina páníka, panuje čilý stavební ruch, a tak se trojice brzy loučí a odjíždí za nejmladší Gizeminou dcerou.

„Volal jsi Böhmovým, že je navštívíme?“
„Blázníš? Víš moc dobře, že kdybych to udělal, schovali by před námi všechno jídlo…“
Jak se ukazuje, naše trojice není jediná, kdo dostal nápad jet se najíst k Böhmovým: když auto vjíždí do ulice, kde Širinčina smečka žije, zahlédne naše trojice Martinu Freislebenovou s ohromným koláčem na tácu, kterak mizí v brance Böhmovic výsostných vod. Poté, co vystoupí naše trojice z vozu, chvilku šmíruje mezerami mezi plotovými plaňkami dění u domu: Martina v ruce koláč, na který neúspěšně útočí Širinka. Co bude asi silnější lákadlo – koláč, anebo „babička“ s „tetou Míšou“ a „dědou“?

„Širinko,“ volá jen tak lehce „děda“ zpoza branky – v tu ránu nechává Širinka koláč koláčem a za radostného kňučení upaluje k brance. Z toho byste si určitě ucvrnkli taky, tak se „dědovi“ nemůžete už vůbec divit…
„Šmánkote, jako by nestačila jedna (tou jednou má na mysli Martinu), už jsou tu i tihle,“ spráskne rukama nad hlavou paní domu Zdeňka.
Jak se ukazuje, Širinčin děda udělal dobře, že Böhmovy nevaroval předem – na stole právě dokončený koláč už domácí uklidit nestihnou. A k tomu koláč i od Martiny – to bude něco! Po patřičném přivítání se Širinkou hodlají dvounožci usednout ke stolu a pustit se do koláčů, ale ouha! Chvilka nepozornosti způsobená mazlením s jejich milovanou „vnučkou“ stačila k tomu, že Zdeňka bleskurychle koláče popadla a ukryla kdesi v útrobách domu.
„Je tu docela zima, nesedneme si raději dovnitř?“ zkouší fintu Širinčin „děd“, leč marně.
„Ani náhodou! Je krásně a navíc bys nemohl být se Širinkou.“
„A co tedy nějaký obídeček, nebyl by?“
„Ale samozřejmě, že ano. My víme moc dobře, jak uctít návštěvu,“ Zdeňka na to, mizí na chvíli v domě, a když se vrací, nabízí návštěvě suchý chleba se solí. „Ctíme tradice,“ vysvětluje a Širinčin děd zjišťuje, že ve zdejší domácnosti se jí nezdravě. Podle velikosti slánky soudí, že velmi přesolují. Lehce si tedy nabízený krajíc osolí a smutně se slinami u úst, za které by se nemusel stydět ani Azmík, sleduje paní domu, jak si dává čerstvě ugrilované kotlety.
Poté, co návštěva dojídá poslední krajíc a Zdeňka poslední kus masa, Širinčin „praotec“ škemrá, jestli by nemohl ochutnat alespoň kousek koláče.
„Nemohl.“
„Tak se na něj alespoň podívat. Prosím, prosím…“
Zdeňka přece jen není z kamene a odchází pro zmiňované sladkosti. Po chvíli se vrací, oba koláče dává na stůl a ukazuje na jeden čerstvě nakousnutý: „Tak tenhle si klidně nabídněte, ten jsem nedělala já,“ čímž ostentativně dává najevo, že koláč od Martiny jí ani trochu nechutná.
Širinčin děda s vědomím, že sní-li se toho teď co nejméně, je šance odvézt o to větší kořist domů, a tak se upejpá: „Ne, díky, já zjišťuju, že jak jsem se nacpal tím chlebem, tak se do mně už nic nevejde,“ a bedlivým zrakem sleduje, jestli si někdo náhodou nechce kus koláče vzít.
Nechce nikdo (Kdo by taky chtěl koláč, který podle Zdeňky není dobrý, že…), a tak dvounožci sedí u stolu, popíjejí (domácí Coca-Colu a minerálku, návštěva vodu) a konverzují. A na Zdeňce je vidět, že ji něco trápí, že se něčím užírá. Teprve po nějaké době to nevydrží, sebere odvahu a nadhodí:
„Ty, Míro, víš, co by mě zajímalo? Jestli štěně pozná chovatele, když ho třeba dva roky nevidí…“
„Podle mě ano.“
„Takže ty si myslíš, že kdyby tě Širinka dva až čtyři roky neviděla, že by tě stejně poznala?“
„Liška jedna mazaná! Tak takhle to chce zaonačit,“ dovtípí se Širinčin děd.
„Zdeňko, na to zapomeň! Zkoušet to nebudeme ani náhodou.“
Zdeňka se zastydí, jako když chytnete v obchodě za ruku uličníka, který se zrovna chystá strčit do kapsy pytlík bonbónů. Nastává trapné ticho, které naruší Zdeněk, který se přichází pochlubit svým úlovkem: „Tak takovýho macka jsem chytil včera. Mám ho v sudu a zítra si ho dáme k večeři.“
„Tak to si jen myslíš, „ pomyslí si mužská část návštěvy, ale nahlas neříká nic, jen po očku nenápadně náruživého rybáře sleduje, aby věděl, kam kapra odnáší.
Když už je zřejmé, že víc než vodu nedostane, začne se návštěva zvedat k odchodu. Chvilky, kdy si Martina třese rukou s hostiteli, kmet využije, popadne oba tácy s koláč a na každý šoupne bundy Širinčiny „babičky“ a „tety“. Se slovy „Jděte napřed“ pak obě vyhání k autu, zatímco jeho kroky míří k sudu s kaprem. Z kapsy vyndává igelitovou tašku, v níž se po chvíli ten parádní kousek mrská.
Naše trojice ve spěchu jen tak letmo zahaleká na pozdrav, urychleně startuje a mizí v oblacích prachu – co je doma, to se počítá…

„Tak co, jakpak se mají, prdelky moje? Jestlipak nestrádají ?“ ptá se Gizem, když se její servisní tým vrátí.
„Adélka se má výborně a moc tě pozdravuje. Samozřejmě tě pozdravuje i Širinka, ale ta už se podle mě tak dobře nemá – když mě její páníčci hostili suchým chlebem, vrhala se ke mně a škemrala, abych jí dal alespoň kousek.“
Čumina vytřeští vyděšeně zrak. „Chleba!?! Probůh!!! Chudinka moje malá! A hele, ty jsi mi přivezl nějakou hračku, viď?“ ptá se, když vidí, že se igelitová taška v páníčkově ruce mrská. „Kočičku na hraní?“
„Kdepak, žádnou kočičku. To je naše štědrodenní večeře.“
„Ty si ze mě děláš šoufky, viď? Copak už jsou Vánoce? Vždyť jsem si ještě ani nepořídila novej kožich…“
„Ale ne, nejsou. Tuhle večeři si teď odložíme do jezírka a na Vánoce si ji vylovíme.“
„Vy jste ale! Sami pro sebe to jo, to si žrádlo obstaráte. A že byste takhle pořídili kravku na zahrádku, abych měla na Vánoce taky co baštit, to ne, co? Styďte se, sobci!“ A odchází trucovat. Ale jen na chvíli, dokud neuslyší uvnitř domě klapnutí dvířek ledničky…

S fotodokumentací některými kousky přispěla Martina Freislebenová.