„Do kravských kvalit to má sice hóóódně daleko, ale špatný to není,“ libuje si čumina krmená kousky sladkého šťavnatého melounu. Potřebuje se po procházce v parném letním ránu osvěžit.

Před chvílí málem sežrala Samíka. Nedopatřením, samozřejmě. Oba šli kolem plotu, za nímž na čuminu halekala Naila, fena teriéra pana Jacka Russella. Gizem je „startovací“, a tak si nějaké to pokřikování na svoji maličkost nechtěla nechat líbit a bylo jí šumafuk, že Naila si jenom hlídá svoje území. Vycenila na Nailu svoje zubiska a tak se rozparádila, že nebýt plotu mezi nimi, zle by to dopadlo. Jenomže znáte šelmy – nemohou-li na nepřítele, oženou se po každém, kdo je nejblíž. A nejblíž byl jako na potvoru pouze přihlížející dobrák Samík. Chudák. Jak byla čumina v ráži, do nic netušícího kamaráda se pustila a že mu vypráší kožich a vykouše mu z něj všechny blechy! Tady žádné „fuj“ nezabralo, tady musel bez ohledu na rostoucí bříško přiklusat páník, čuminu popadnout, řádně s ní zatřást a pořádně jí vynadat, aby věděla, že to přepískla, i když dvounožec moc dobře ví, že bude-li se podobná situace opakovat, dopadne to stejně. Těžko čumině něco vyčítat, holt musí být páník ostražitý (Na Gizeminu obhajobu nutno podotknout, že úplně stejně se chovají za plotem dvě feny moskevského strážního psa – když halekají na kolemjdoucí čuminu a nemohou na ni, vystartují vzájemně po sobě, to samé pak dělá Digina, Gizemina starší sestra, společně s Orwellou, fenou cane corso, s níž žije ve „společné domácnosti“. V takových situacích, kdy je pes v transu a nepříčetný, není radno jakémukoli člověku, dokonce ani vlastnímu pánovi, strkat ruku před psí tlamu, mohlo by to zle dopadnout, přestože pes nejedná s prvotním záměrem člověku ublížit).

Ale nyní je incident už dávno zapomenut, Gizem si pochutnává na sladké zelenině a náhle vyhrkne: „Ty, hele, ani ses nezmínil, jak to vlastně vypadá s tou naší knížkou…“

„Děvče, zklamu tě, o ty naše plky a fotky přehnaný zájem není,“ odvětí páník. „Knížka nebude.“
„Ale to snad ne! Chceš mi říct, že jsem ti jako blbka pózovala jen tak zbůhdarma? Tak to bych se tedy na to podívala!“
„Podívat se na to sice můžeš, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeš dělat. Jediné, co bys mohla, je nabízet knihu za takovou cenu, za jakou jsem ji pořídil já, ale to by koupil jenom šílenec…“
„Já minimálně dva takové šílence, kteří ji chtít budou, znám,“ trvá na svém Gizem. A třeba se najde ještě další blázen, který bude knihu chtít. Hele, víš co, dej všem na vědomí, že si do konce září mohou knížku u mě závazně objednat. Kdo chce, ať mi pošle mail.“

A tak páník dává potenciálním zájemcům o knihu Život s Gizem za nekřesťanské peníze na vědomí, že objednávky mohou směrovat na Gizemin email. A jaká že je to adresa? To je přece jasné: gizemin@email.cz