„Dobré jitro, čuminko, to víš že ano, jdeme na procházku,“ říká páníček a doprovázen pejskou a jejím radostným huňkovrtěním jde plnit pravou kapsu piškoťasů.
„Jestlipak víš, čím je dnešní den výjimečný?“ Gizem neví a jediné, co ji zajímá, je páníčkova ruka svírající piškot. „No jo, samozřejmě, jediný, co tě zajímá, je kus žvance! Tak já ti to prozradím: je první letní den…“
Pejska se okamžitě běží podívat na teploměr: „No fakt! Teplometr ukazuje krásnejch čtrnáct stupňů, léto je tu! Jupííííí! Konečně je po vedrech a pár měsíců teď bude příjemný, snesitelný chládek…“ A s míčkem nonšalantně usazeným v koutku tlamy radostně vybízí páníka k „vlčení“.

Dnes jsou to přesně čtyři týdny, kdy byla Gizem odloučena od druhé ze svých ratolestí. První dny po jejich odchodu byla smutná, apatická, svoje holčandy v místech, kde se rády schovávaly, často hledala. Dnes je už v pořádku, zase hravá jako dřív. Jen když od sousedů dolehne zvuk pískotu nějaké hračky, zbystří, jestli náhodou neslyší svoje štěněnky.
I figura se jí začíná vracet, cecíky už taky nevláčí po zemi…
„No dovol!“ Gizem kouká páníčkovi přes rameno. „Netahala jsem je po zemi nikdy! A pravda, figura se mi pomalu vrací k normálu, ale ještě to není úplně to pravé ořechové,“ dodává a sebekriticky se vzhlíží v zrcadle.
Čumině se vrací i její povaha. Když byla březí a v době, kdy byly štěněnky doma, byla ostřejší mnohem víc, než kdy dříve. Startovala dokonce zuřivě i na sousedovic středoasijského kluka, na něhož je zvyklá odmala, dnes je však už zase v pohodě.
Dá se říct, že odchod štěněnek zvládla snáz, než její páník, ale i on je po návštěvě obou psích holčiček už v pohodě – ví, že jsou obě v těch nejlepších rukách, mají se báječně a co především hýčká jeho ješitné mužské ego: obě ho poznaly… 🙂