„Kampak, kampak? Dnes ne, dnes půjdeš pod Čepec,“ říká páník čumině a za brankou namísto doleva míří doprava, aby vyzvedli „Samíky“ a vyrazili na „dlouhou“… V noci sice chvíli sněžilo, ale souvislou vrstvu sněhu by člověk (a pes samozřejmě taky) hledal marně, louky jsou stále jedno velké bahniště.
„Cože? Zase vdavky? Tak na to zapomeň, jednou mi to stačilo,“ cítí se dotčeně Gizem.
„Ty trdlo, Čepec se jmenuje támhleten kopec, na kterým jsme už jednou byli.“
„Tak to je jiná,“ podotkne smířlivě pejska a naše dvojice jde vstříc kamarádům.
„Tak šťastné a veselé,“ říká Gizemin páník, vyndává kovovou placatku se životadárným elixírem, který rozlévá do dvou kalíšků.
„Neblbni, já dneska budu řídit, já nemůžu,“ Velkej Sam na to.
„A kampak tak naléhavě musíš o svátek? Co je přednější než přiťuknout si s kamarádem na hezké svátky?“
„V deset hodin mám být v posilovně. Domlouval jsem se s Petrem (společný známý obou pejskařů) a se synkem.“
„Tak to tě neomlouvá, posilovna nemá nohy, ta nikam neuteče…“
„A to máš pravdu. Tak šťastné a veselé,“ říká Velkej Sam, kopne do sebe obsah kalíšku a po tváři se mu rozlije blažený úsměv. „Jo, to je ono,“ dodává.
Pod Čepcem pak všechny čeká radostná událost – peřina nad nimi se roztrhne a v okamžiku louku zasype bílou nadílkou. Psi skotačí, užívají si prvního sněhu, radují se ze života. Ani jejich páníci nezůstávají s užíváním si radostí života pozadu:
„To je krása, viď?“
„No jo, jak si prdelky hrajou, nezapomenutelný zážitek.“
„Nalij ještě.“
„Tvé přání je mi rozkazem.“ A obsahy kalíšků v mžiku mizí v hrdlech.
Pokračují cestou lesíkem, když vtom se dává Samík do běhu, jako by se chtěl někým přátelit, ale po cestě jde jen osamocená mužská postava. Až po chvilce se objevuje důvod Samíkova radostného pobíhání: fena ridgebacka. Jakmile ji Gizem spatří, chce ji běžet prolustrovat, ale páníček ji volá a poutá na vodítko. To samé dělá i pán slečny s pruhem na hřbetě, která má chudinka ocásek stažený mezi nohama.
„To je anatolák, že? Taky jsem měl jednoho. Holka? Tak to je moc pěkná.“
To je něco pro ješitné ego Gizemina páníčka, který jen souhlasně přikyvuje, dme se pýchou a přihlouple se usmívá. Přece mu to nebude vyvracet, když má pravdu… 🙂
„Viděls, to byl skutečnej odborník, ten pozná pěknýho psa,“ říká o něco později Velkýmu Samovi. „To se musí zapít.“ Velkej Sam samozřejmě souhlasí…
Cestou zpět pak čeká smečku cesta přes potok. Samík nemá sebemenší problém – hups, a je v něm! Oba dvounožci následováni čuminou však hledají a posléze i najdou lávku. Sice kluzkou, zapadanou tenoulinkou vrstvou sněhu, ale při troše šikovnosti se přejít dá. V tuto chvíli zklamu všechny škodolibce, kteří očekávají dvounožcovu koupel – nebyla. Oba páníci překonávají úzkou kluzkou lávku bez úhony. Ale co Gizem? Stojí před lávkou, občas zakňučí, vůbec se jí nechce. Ale po chvíli bojovnice v ní vítězí, překonává strach a po lávce opatrně přejde.
Páníček z ní má velikánskou radost, odměňuje ji piškotem a sebe a Velkýho Sama kalíšky zázračného nápoje. Bohužel posledními, neboť kovová nádoba není bezedná, a tak se po chvíli kamarádi loučí s pocitem dalšího báječně naplněného dne. Tahle procházka, ač byla jednou z tisíce, byla zase výjimečná. „Má cenu žít,“ shodují se.
Omluvte prosím zhoršenou kvalitou obrazu, která není způsobena vašimi monitory, fotky byly pořízeny mobilem…