„Ach jo, to jsem ale dopadla,“ zoufá si Gizem po ranní procházce při pohledu do zrcadla. „Slyšela jsem, že se psi často podobají svým páníčkům, ale že by to mohlo být až takhle drastické, to jsem tedy opravdu nečekala! Co s tím jenom udělám? Vždyť už vypadám jako ten starej, šedivej dědek…“
„O kom to mluvíš?“
„Ále, toho neznáš,“ lekne se pejska, která se tlapou snaží vytrhnout dva šedivé vousky zdobící její čumec, že ji její granulodárce a masodárce zaslechl. „Jestlipak víš, co je dneska za den?“
„No  jasně, jakpak bych nevěděl,“ odvětí dvounožec, přičemž studem zrudne jako rak, neboť se mu vybaví loňský trapas. „Máš přece narozeniny, ovšem tentokrát jenom jedny, ne jako minulej rok…“
„A to je docela škoda. Já bych je mohla slavit každej den,“ zasní se nad vidinou narozeninových dobrot.
„No to ti věřím, potvůrko. Ale něčím jsou ty dnešní narozeniny přece jen výjimečný.“
„Opravdu, čímpak?“
„Jsou pěkně kulatý. Je ti právě pět let.“
Gizem se zarazí, přepočítává, kolik desetiletí je to asi tak v lidském životě. „Ach jo, to už jsem tedy pěkně stará,“ povzdechne si.
„Ale kdepak, vůbec nejsi stará,“ chlácholí ji páník. „Jsi v nejlepších letech.“
„Aha, tedy když teď jsem v nejlepších letech, znamená to, že za rok už stará budu. Tak to jsi mi moc optimismu nenalil, čéče. Tak mi nalij alespoň panáka…“
„Žádnýho panáka. Stačí, že si huntuju játra já. Pro tebe máme něco lepšího. Podívej, co pro tebe nachystala panička.“
„Jůůůůů, opravdickej narozeninovej dort! A se svíčkama!“ A páníček jen tak tak stačí stisknout spoušť fotoaparátu, jak rychle dort mizí v mlsné psí tlamě. I se svíčkami…